Kouzelný les a ztracená hvězdička

Byla jednou jedna malá holčička jménem Anička, která bydlela na kraji velkého lesa. Ten les nebyl obyčejný, říkalo se o něm, že je kouzelný. Každý, kdo vstoupil mezi jeho stromy, mohl potkat podivuhodná stvoření a slyšet šepot listů, které si povídaly o starých příbězích. Jednoho večera, když se obloha začínala zabarvovat do oranžova a sluníčko se schovávalo za obzor, Anička se vydala na krátkou procházku. Procházela mezi stromy, když náhle uslyšela tichý hlas. „Pssst! Tady dole!“ ozvalo se. Anička se rozhlédla a uviděla malou světélkující bytost, která připomínala hvězdičku. „Jsem ztracená,“ šeptla hvězdička smutně, „nevím, jak se vrátit zpátky na nebe.“

Anička si hvězdičku opatrně vzala do dlaní. Byla tak drobná a zářila jemným, teplým světlem. „Jak ses sem dostala?“ zeptala se zvědavě. Hvězdička jen smutně svěsila svá drobná paprsky a odpověděla: „Spadla jsem z nebe, když jsem se pokoušela dohnat ostatní hvězdičky na noční obloze. Teď nevím, jak se tam dostanu zpátky. Každou noc mne hvězdné sestry hledají, ale já jim nemohu odpovědět, protože jsem ztratila své kouzelné světlo.“ Anička se rozhodla, že musí hvězdičce pomoci. Vzpomněla si, že v kouzelném lese žije moudrá sova, která určitě bude vědět, co dělat. „Neboj se,“ řekla Anička jemně, „najdeme sovu a ona ti určitě poradí, jak se vrátit zpět.“

Anička pokračovala dál do lesa, hvězdička jí jemně svítila na cestu. Nakonec dorazily k velkému dubu, kde žila moudrá sova Rozárka. Rozárka byla známá svou moudrostí a její věk se měřil staletími. Když Anička zaklepala na kmen stromu, sova tiše přiletěla dolů a přistála na nejbližší větvi. „Dobře vím, proč jsi přišla, maličká,“ řekla s úsměvem. „Vidím, že máš problém, který se netýká jen lidí.“ Anička sově vysvětlila, co se stalo, a hvězdička mezi tím plaše zářila na jejích dlaních. Rozárka chvíli přemýšlela a pak řekla: „Abys mohla hvězdičku vrátit na nebe, musíš projít přes Nebezpečné bažiny. Na druhé straně těch bažin se nachází Kouzelná studna, která má moc navrátit hvězdičkám jejich světlo.“

Anička se vydala na cestu, i když měla trochu strach. Věděla, že musí být statečná kvůli hvězdičce. Brzy dorazily k Nebezpečným bažinám, které vypadaly opravdu hrůzostrašně. Země byla měkká a mazlavá, občas se z ní zvedal zvláštní mlžný opar. Anička si vzpomněla na radu moudré sovy: „Jdi vždy jen po kamenech, které září.“ Dívala se pozorně a opravdu, mezi bahnem se tu a tam zaleskly malé světélkující kameny. „Pojď, hvězdičko,“ řekla Anička a opatrně našlapovala na kameny. Každý krok byl napínavý, ale Anička neztratila odvahu. Když už si myslela, že jsou ztracené, najednou před sebou uviděla záblesk modré vody. Kouzelná studna! „Jsme tady!“ vykřikla radostně.

Kouzelná studna zářila modrým světlem a její vody se vlnily jako by měly vlastní život. Anička opatrně položila hvězdičku na okraj studny. „Musíš se dotknout vody a vyslovit své přání,“ řekla tichým hlasem. Hvězdička se chvěla, ale statečně se přiblížila k vodě. „Chci zpátky na nebe, ke svým hvězdným sestrám,“ zašeptala. Voda se začala třpytit a najednou z ní vytryskl jasný paprsek světla, který obklopil hvězdičku. Hvězdička se pomalu začala zvedat do vzduchu, její světlo stále sílilo, až nakonec zmizela vysoko na noční obloze. „Děkuji, Aničko!“ zaznělo slabounce z výšin. Anička se usmála a věděla, že hvězdička je teď zase tam, kde má být. Pak se vydala zpátky domů, kde ji čekala teplá postel a sladké sny o kouzelném lese.