O králi, který se stal Honzou
V dalekém království vládl moudrý a spravedlivý král, kterého lidé měli rádi. Nebyl to panovník přísný, netrestal poddané bez důvodu, dbal na spravedlnost a hojnost ve své zemi. Jenže čas běžel a s přibývajícími léty král začal pociťovat únavu. Už ho nebavily hostiny, nudily ho dlouhé porady a ze všeho nejvíc ho vyčerpávalo nekonečné rozhodování o osudech druhých. „Jaké by to asi bylo, kdybych byl obyčejným člověkem?“ přemýšlel král, když se jedné noci procházel po hradbách svého zámku. „Nikdo by ode mě nic nechtěl, nemusel bych řešit války ani spory. Jen bych si žil prostě, jako obyčejný Honza, který nemusí přemýšlet nad ničím složitým…“ Ach, jak krásná představa! Král si ani nevšiml, že ho někdo sleduje – pod hradbami stál starý muž s dlouhým plnovousem a očima, které zářily jako hvězdy.
Druhého dne ráno si král pozval mudrce ze všech koutů země a ptal se jich, zda existuje způsob, jak by se mohl stát obyčejným člověkem. Nikdo z nich však neznal odpověď. Až když král večer usedl unaveně na svůj trůn, objevil se v síni onen starý muž s plnovousem. „Vím, co si přeješ, králi,“ pronesl hlubokým hlasem. „Chceš být obyčejným Honzou. A já ti to mohu splnit.“ Král byl překvapen, ale zaujat. Kouzelník mu vysvětlil, že kdesi v malé vesnici žije Honza – dobrý, ale prostý hoch, který si vždy přál mít krásný život plný bohatství a slávy. „Mohu vás vyměnit,“ řekl kouzelník. „Ty se staneš Honzou a on se stane tebou.“ Král, unavený životem panovníka, souhlasil. Kouzelník tedy luskl prsty a pronesl mocné zaklínadlo.
Když se Honza druhého dne ráno probudil, protřel si oči a zjistil, že neleží na staré slamníkové posteli ve své chatrči, ale v měkkých peřinách hedvábného lože. Rozhlédl se po zlatem zdobené komnatě a vykřikl: „Co se to stalo?!“ Do místnosti vtrhli sluhové, hluboce se uklonili a spustili: „Vaše Veličenstvo, je čas na snídani a poradu s ministry!“ Honza nechápal, ale když se podíval do obrovského zrcadla, uviděl v něm tvář krále. „Já… já jsem král?“ zamumlal a poklepal si na tvář. Pak se mu na rtech objevil široký úsměv. „To se mi líbí!“ A tak se začalo jeho nové dobrodružství jako panovníka celého království.
Nejdříve si Honza užíval všech radostí královského života – jedl nejvybranější jídla, oblékal se do drahých šatů a přikazoval sluhům, aby mu nosili, co jen si přál. Ale brzy zjistil, že být králem není jen o hodování. Každý den musel řešit problémy země, naslouchat stížnostem poddaných a přijímat těžká rozhodnutí. „Tohle není tak jednoduché, jak jsem si myslel!“ povzdechl si jednoho dne, když mu předložili dlouhý seznam daní a povinností. Rád by si jen tak vyrazil na pole, jako dřív, ale každý jeho krok byl sledován. Najednou si začal vážit jednoduchého života, který vedl dříve.
Zatímco Honza bojoval s vládnutím, bývalý král teď žil jako prostý vesničan. Ráno vstával s východem slunce, pracoval na poli a večer si u ohně povídal s ostatními sedláky. „Život venkovanů je mnohem těžší, než jsem si myslel,“ přiznal si jednoho dne, když ho bolela záda od orání pole. „Celé dny dřou, nemají žádný odpočinek, a přitom je to právě jejich práce, která živí celé království!“ Bývalý král se začal na své poddané dívat jinýma očima – už to pro něj nebyli jen jména v daňových seznamech, ale skuteční lidé se skutečnými problémy.
Po roce se Honza a bývalý král znovu setkali. Oba si uvědomili, jak těžký byl život toho druhého, a s pokorou si podali ruce. Kouzelník, který jejich osudy propojil, se opět objevil a s úsměvem se jich zeptal: „Chcete se vrátit zpět?“ „Ano,“ řekli jednohlasně. A tak se vše vrátilo do původních kolejí, ale oba se změnili. Král se stal spravedlivějším a více si vážil práce svých poddaných, zatímco Honza se vrátil do chaloupky s vědomím, že štěstí není v koruně na hlavě, ale v radosti z obyčejného života.
