O kouzelném jablíčku
Na kraji malé vesničky, kde se mezi zelenými kopci krčilo pár chaloupek, žil chudý chlapec jménem Honzík. Jeho maminka s tatínkem už dávno odešli do nebes a Honzík zůstal jen s milovanou babičkou. Žili skromně, ale Honzík byl pilný a babičce rád pomáhal. Každé ráno chodil do lesa sbírat dříví a večer u kamen poslouchal babiččiny pohádky. Jednoho dne, když se toulal kolem starého, zarostlého sadu, všiml si zvláštního stromu. Byl úplně suchý a bez listí, ale na jedné větvi se houpalo jediné jablíčko. Nebylo obyčejné – zářilo jako malá hvězda, lesklo se ve slunci a vypadalo, jako by bylo z čistého zlata. Honzík natáhl ruku, ale než se ho stačil dotknout, ozvalo se za ním tiché zakašlání.
Honzík se otočil a spatřil starého dědečka s dlouhým bílým vousem a záhadným úsměvem. „To jablíčko není jen tak ledajaké, chlapče,“ řekl dědeček a opřel se o svou křivou hůl. „To je kouzelné jablíčko. Přinese ti štěstí, ale jen pokud jej sníš s čistým srdcem a budeš ochoten se o něj podělit.“ Honzík nevěděl, co tím myslí, ale jablíčko bylo tak krásné, že se rozhodl si ho vzít. Dědeček mu popřál mnoho štěstí a pomalu zmizel mezi stromy. Honzík si jablíčko opatrně vložil do kapsy a utíkal domů. Celý večer o něm přemýšlel. Babička si jeho zamyšleného výrazu všimla, ale když se ho ptala, jen se usmál a řekl, že si nechá své tajemství na zítra.
Brzy ráno se Honzík rozhodl jablíčko sníst. Posadil se na lavičku před chaloupkou, ale vtom k němu přiletěl malý ptáček se smutnýma očima. „Jsem tak hladový,“ zapípal, „prosím, mohl bych dostat aspoň malé sousto?“ Honzík se na jablíčko podíval a chvíli přemýšlel. Nakonec se rozhodl a kousíček ptáčkovi ulomil. Jakmile to udělal, jablíčko začalo zářit ještě víc a v jeho středu se objevilo semínko ze zlata. Ptáček vděčně zazpíval krásnou písničku a odletěl. Honzík v ruce držel semínko a přemýšlel, co s ním má udělat. A pak si vzpomněl na dědečkova slova – jen ten, kdo má čisté srdce a je ochoten se rozdělit, najde pravé štěstí.
Honzík se rozhodl semínko zasadit na louce za chaloupkou. Každý den ho chodil zalévat a staral se o něj, až se z něj vyklubal překrásný strom. Ale nebyl to obyčejný strom – místo listů měl drobné zlaté lístečky a jeho větve se skláněly pod tíhou nádherných zlatých jablek. Když to viděli sousedé, byli udiveni a přicházeli se na strom dívat. Honzík se o jablíčka rozdělil s každým, kdo potřeboval pomoc, a vesnice díky tomu začala vzkvétat. Nikdo už nebyl chudý a smutný, a Honzík měl velkou radost. Jenže zpráva o kouzelném stromě se brzy donesla až na královský hrad.
Když se o stromu doslechl sám král, okamžitě zatoužil ho mít jen pro sebe. „Takový strom patří mně!“ vykřikl a přikázal svým vojákům, aby ho vytrhli ze země a přinesli na hrad. Ale jakmile se stráže dotkly kořenů, strom zmizel a objevil se zpět u Honzíkovy chaloupky. Král zuřil, ale nemohl s tím nic udělat. Nakonec poslal Honzíkovi vzkaz: „Přines mi jedno zlaté jablko a já tě bohatě odměním.“ Honzík ale věděl, že chamtivý král by jablko nepoužil k dobrým věcem. Místo toho se rozhodl, že jablka bude dál rozdávat chudým a potřebným.
A tak Honzík pochopil, že pravé bohatství není v penězích nebo zlatu, ale v dobrém srdci a pomoci druhým. Díky němu se vesnice proměnila v nejšťastnější místo na světě. Každý měl dostatek a nikdo už netrpěl hladem ani zimou. Kouzelný strom zůstal stát u jeho chaloupky a rok co rok rodil zlatá jablíčka, která přinášela radost a štěstí všem, kdo je potřebovali. A tak Honzík a jeho babička žili šťastně a spokojeně, obklopeni láskou a vděčností. A když se někdy večer zvedl vítr, bylo slyšet tichý zpěv malého ptáčka, který kdysi dávno dostal sousto kouzelného jablíčka.
