O kohoutkovi a slepičce
Na jednom sluncem zalitém statku, mezi starou jabloní a kamennou studnou, žili kohoutek a slepička. Byli to nerozluční přátelé, kteří si všechno dělili rovným dílem. Ráno spolu vyběhli na dvůr, aby si pochutnali na zrníčkách, přes den se spolu proháněli po louce a večer, když slunce zbarvilo nebe do oranžova, se přitulili k sobě na hřadě a povídali si, co krásného za celý den zažili. Kohoutek byl však odjakživa trošku lakomý a nenasytný – když našli hromádku obilí, vždycky se snažil sezobnout největší zrníčko jako první. Slepička si toho všímala, ale protože měla kohoutka ráda, jen se tiše usmívala a nechala ho. „Jen si dej, kohoutku,“ říkávala mu láskyplně, „hlavně ať nám spolu je dobře.“
Jednoho dne, když slunce právě hřálo nejvíce a vzduch voněl posečenou trávou, objevili u plotu kupku rozdrobeného obilí. Kohoutek, jak měl ve zvyku, se hned vrhl dopředu a začal hltat jedno zrnko za druhým. Jenže jak byl tak hltavý a netrpělivý, ani si nevšiml, že jedno velké, tvrdé zrníčko mu uvízlo v krku. Najednou se zakuckal, zaklonil hlavičku a začal sípat. „Slepičko, já… já se dusím!“ vykoktal ochraptěle a jeho oči se zalily slzami. Slepička se hned polekala, začala kolem něj pobíhat a třepat křidélky. „Co budeme dělat, kohoutku? Musíme ti pomoct!“ volala zoufale. Jenže kohoutek jen sípal, sotva popadal dech a ztrácel sílu.
Slepička neváhala ani chvilku a rozběhla se ke studni. „Studánko, studánko, dej mi trošku vody pro mého kohoutka, jinak se mi udusí!“ prosila. Ale studna jen smutně zavzdychala: „Nedám ti vodu, pokud mi nepřineseš zelenou stužku od švadlenky.“ Slepička se hned otočila a utíkala k malé chaloupce na kraji statku, kde bydlela švadlenka. „Švadlenko, švadlenko, prosím, dej mi zelenou stužku, ať mi studánka dá vodu pro mého kohoutka!“ žadonila. Švadlenka však jen zavrtěla hlavou. „Dám ti ji, ale nejdřív mi dones čerstvé seno od sedláka,“ odpověděla přísně.
Slepička byla unavená, ale nevzdávala se. Rozběhla se k sedlákovi na pole. „Sedláku, sedláku, dej mi trošku sena pro švadlenku, ať mi dá stužku, ať mi studánka dá vodu, ať zachráním kohoutka!“ volala zadýchaně. Sedlák se podrbal na bradě a řekl: „Dám ti seno, ale přines mi kytičku od pastýřky.“ Slepička, už celá udýchaná, běžela k pastýřce, která pásla ovečky. „Pastýřko, pastýřko, dej mi kytičku pro sedláka, ať mi dá seno pro švadlenku, ať mi dá stužku pro studánku, ať mi dá vodu pro kohoutka!“ Pastýřka se usmála a podala jí krásnou luční květinu.
Slepička se vrátila k sedlákovi, který jí dal seno. Pak běžela ke švadlence, která jí dala stužku. S tou pak utíkala ke studni, která jí konečně dala chladivou vodu. Sotva s ní doběhla ke kohoutkovi, který už sotva dýchal, nalila mu ji do zobáčku. Kohoutek polkl, zakuckal se a vtom z něj zrníčko vylétlo ven! „Slepičko, ty jsi mě zachránila!“ vydechl vděčně a unaveně složil křídla. Slepička se usmála, celá udýchaná, ale šťastná, že se jí podařilo kohoutka zachránit.
Od té doby už kohoutek nebyl tak hltavý a začal se se slepičkou o všechno spravedlivě dělit. Pochopil, že přátelství je mnohem důležitější než chamtivost a lakota. Každé ráno si spolu v klidu sezobli zrníčka, přes den se radovali na dvorku a večer, když slunce zapadalo, si povídali o tom, co za celý den zažili. A když kohoutek chtěl někdy znovu hltat, slepička se na něj jen pousmála a řekla: „Jen pomalu, kohoutku, vždyť nám spolu je nejlíp, když si všechno pěkně rozdělíme.“
