O houpacím koníkovi, co se chtěl rozběhnout

V jednom tichém pokojíčku, kde sluníčko každý den v malých paprscích hladilo pastelové stěny a kde se každá hračka měla své místo, stál u okna krásný dřevěný houpací koník. Měl tmavě hnědé tělo, hřívu z hebkých vlněných provázků a oči, které jakoby viděly dál než jen na polici nebo koberec. Každý večer, když se v pokoji zhaslo a malý Matýsek usnul s plyšovým medvídkem v náručí, koník tiše zavrzal a zasnil se. Bylo mu dobře mezi ostatními hračkami – autíčkem, panenkou, stavebnicí i plyšáky – ale v jeho dřevěném srdci bylo místo, které stále čekalo na něco víc. Nikdy si nahlas nestěžoval, jen občas zašustil svou hřívou ve větru z otevřeného okna a povzdechl si: „Ach, jaké to asi je běžet po louce, cítit pod kopyty trávu a vítr v hřívě?“ Ostatní hračky ho měly moc rády, ale jeho snění už znaly. „Koníku, vždyť ty jsi přece tak krásný, když se houpeš! Komu jinému by se děti smály tak od srdce?“ utěšovala ho panenka. Koník se usmál, ale jeho sen dál houpal v tichu noci.

Každou noc, když hvězdy vykoukly za okny a měsíc se usmíval jako stříbrná lampička, koník potichu špital své přání do tmy. Nevěřil, že by ho někdo slyšel, ale říkal si, že třeba jednou nějaká kouzelná bytůstka projde kolem a zaslechne ho. „Chtěl bych běžet… opravdu běžet,“ opakoval si do ticha. Jeho houpací podstavec sice dovoloval krásné pohyby dopředu a dozadu, ale nebyl to běh. Koník si představoval, jaké by to bylo, kdyby měl opravdové nohy, které se mohou rozběhnout, odrazit se, zvednout do vzduchu… Letět! Viděl to u Matýska v knížkách, když si listoval pohádkami o koních. „Jeden běžel tak rychle, že předběhl vítr!“ šeptal jednou Matýsek. A koník to slyšel. Od té doby na to nemohl přestat myslet. Každá noc byla pro něj jako nový sen, ve kterém se houpal až ke hvězdám, doufaje, že třeba, snad, jednou… se to opravdu stane.

Jedné zvláštní noci, kdy měsíc zářil silněji než jindy a hvězdy tančily po obloze jako stříbrné kapky, se stalo něco nečekaného. Do pokojíčku proklouzla malá zářící hvězdička, jemná a třpytivá jako paprsek radosti. Přistála lehounce na koníkově hřbetu a zašeptala: „Slyšela jsem tvé přání, houpací koníku.“ Koník se tak polekal, že zavrzal až kostičky v polici nadskočily. „Ty… ty umíš mluvit?“ hlesl koník. Hvězdička se zasmála jako rolnička: „Jistě! A taky umím plnit sny, když jsou opravdové a upřímné.“ Koník se celým tělem zachvěl. „Opravdu bys mi mohla pomoct běžet?“ ptal se rozechvěle. „Jen na jednu noc. Když slíbíš, že se zítra zase vrátíš na své místo. Dětské sny jsou křehké, ale silné, když jim někdo věří.“ Koník neváhal. „Ano! Slibuji!“ A v tu chvíli se kolem něj začal točit třpytivý vír hvězdného prachu a jeho dřevěné nožky se začaly měnit. Cítil, jak se mu pod hřívou rozlévá síla – pravá, živá, koníkovská.

A najednou to bylo tu. Koník stál na vlastních nohou, ne na houpacích lyžinách! Pomaloučku vyšel z pokojíčku, tiše jako sen, a rozhlédl se po chodbě, která vypadala jako nekonečná louka. A pak – běžel! Napřed pomalu, opatrně, nožky mu klapaly na dřevěné podlaze, ale brzy se rozběhl tak rychle, že mu hříva vlála a oči mu svítily radostí. Běžel dolů po schodech, kolem kuchyně, až na dvorek, kde se mu otevřel pohled na noční zahradu. Všude ticho, jen cvrčci zpívali a hvězdy mrkaly. „Já běžím! Já opravdu běžím!“ volal do ticha a kopýtka mu jiskřila jako komety. Skákal, cválal, točil se dokola – cítil se volný, živý, jako nikdy dřív. Potkal sovu, která mu zamávala křídly, myšku, co mu uhla z cesty, i noční vánek, který ho jemně hladil po čele. Ta noc byla kouzelná a koník si ji zapsal hluboko do svého srdce.

Ale jak to už v pohádkách bývá, každé kouzlo má svůj čas. Když se první paprsek slunce začal prodírat mezi větvemi stromů, hvězdička se opět objevila nad koníkem a tiše mu připomněla: „Je čas se vrátit, můj statečný koníku.“ Koník se zastavil uprostřed zahrady, zadýchaný, ale šťastný. „Děkuji ti,“ zašeptal a sklonil hlavu. Věděl, že tenhle okamžik už nikdy nezapomene. Hvězdička mu něžně položila světelný polibek na čelo a koník se proměnil zpět ve svou dřevěnou podobu. Houpací lyžiny tiše dosedly na koberec u okna a Matýsek se právě probouzel. „Dobré ráno, koníku,“ usmál se rozespale a pohladil ho. Koník neodpověděl – ale uvnitř… uvnitř se ještě vznášel ve vzpomínce na svou první noc na vlastních nohách.

Když Matýsek později kreslil v sešitu obrázek, nakreslil svého houpacího koníka, jak běží pod hvězdnou oblohou. „Takhle se mi o tobě zdálo, víš?“ řekl a ukázal mu obrázek. Koník jen tiše stál, ale hluboko v sobě se pousmál. Dětská víra je to nejsilnější kouzlo na světě. A kdo ví – třeba každou další noc, když Matýsek spí a sní o dobrodružstvích, koník se zase na chvilku promění. Protože sny, které jsou pravdivé, žijí dál – a koníci, co se chtějí rozběhnout, si své chvíle najdou. Až zase přijde tichá noc a nebe se posype hvězdami, třeba jedna z nich znovu přiletí… protože ve světě dětí je všechno možné.