O Honzovi, který se stal králem
V jedné malé vesničce, kde bylo vždycky slyšet zpěv ptáků a kde louky voněly po heřmánku, žil jeden obyčejný kluk jménem Honza. Nebyl to žádný pracant, spíš si rád polehával na peci a snil o dobrodružstvích, která četl v pohádkách. Maminka mu nosila buchty a táta jen kroutil hlavou. „Honzíku, Honzíku, co z tebe jen bude?“ povzdychl si často. Lidé ve vesnici si o něm šuškali, že je lenoch, který nikdy nic nedokáže, ale Honza si z toho nic nedělal. Jen občas, když se podíval do dálky za kopce, ho napadlo, že možná někde tam na něj čeká něco víc než jen pec a buchty. A tak jednoho dne, když mu bylo už dost na to, aby se vydal na zkušenou, sbalil si raneček a vyrazil do světa.
Cesta byla dlouhá a Honza brzy pocítil hlad. Tu náhle uviděl u cesty starého dědečka, který se opíral o hůl a vypadal unaveně. „Mladíku, nemáš něco k snědku?“ zeptal se stařeček tichým hlasem. Honza se chvíli rozmýšlel – měl jen poslední buchtu, ale nakonec ji podal dědečkovi. Ten se na něj usmál a jeho oči se najednou rozzářily jako dvě hvězdy. „Dobrý skutek se vždy vyplatí,“ řekl a podal Honzovi malý měšec. „Tento měšec ti dá tolik zlata, kolik budeš potřebovat, ale jen pokud ho použiješ k dobrým skutkům.“ Honza nevěřil vlastním očím, ale poděkoval a šel dál, aniž by tušil, jak důležitý tento dar jednou bude.
Po několika dnech cesty se doslechl o zakleté princezně, kterou unesl zlý čaroděj a zavřel do vysoké černé věže. Mnoho statečných rytířů se ji pokusilo zachránit, ale žádný neuspěl. Honza se rozhodl, že to zkusí taky. Když dorazil k věži, zjistil, že čaroděj požaduje za její propuštění obrovské bohatství. Honza se zamyslel a pak sáhl do kouzelného měšce. Okamžitě měl v ruce tolik zlata, že by to vykoupilo celé království. Ale místo aby ho dal čaroději, použil ho na to, aby podplatil jeho sluhy, kteří mu prozradili tajnou cestu dovnitř. Po dlouhém boji s nástrahami a kouzly se mu podařilo princeznu vysvobodit a společně utekli zpět na královský hrad.
Když se vrátili, král nemohl uvěřit svým očím. „Můj synu! Kdo jsi, že ses nebál a přinesl mi zpět mou dceru?“ Honza se skromně uklonil. „Jsem jen obyčejný kluk z vesnice, co měl trochu štěstí,“ řekl. Ale král viděl, že je v něm něco víc – odvaha, chytrost a dobré srdce. „Chceš se stát mým nástupcem a vzít si princeznu za ženu?“ zeptal se vážně. Honza byl překvapený. „Já? Vždyť jsem jen Honza z malé vesnice…“ Ale princezna se na něj usmála a řekla: „A přesto jsi dokázal víc než všichni urození rytíři.“
A tak se Honza stal králem. Zpočátku mu to přišlo zvláštní – žádná pec, žádné buchty, jen samé královské povinnosti. Ale ukázalo se, že to umí lépe než mnozí jiní. Moudře vládl, pomáhal lidem a nikdy nezneužíval kouzelný měšec pro sebe. Lidé ho měli rádi a říkali mu „dobrý král Honza“. A tak žil dlouhá léta šťastně se svou princeznou a jeho království vzkvétalo jako rozkvetlá jabloň. A pokud neumřel, vládne dodnes.
