O Červené Karkulce
Daleko za zelenými kopci a hlubokými lesy stála malá chaloupka, kde bydlela hodná maminka s dcerkou jménem Karkulka. Té tak říkali, protože nosila krásný červený plášť s kapucí, který jí ušila babička. Jednoho dne maminka naplnila košík voňavými buchtami a lahodným džbánkem malinového moštu. „Karkulko, babička je nemocná, odnes jí tyto dobroty, ať se jí udělá lépe,“ řekla maminka a pohladila dcerku po vlasech. „Ale jdi opatrně, nechoď mimo cestu a s nikým se nezastavuj!“ Karkulka přikývla, vzala košík a s veselým poskakováním se vydala lesní cestičkou. Slunce prosvítalo skrze listy stromů a ptáčci vesele zpívali, zatímco Karkulka si vesele pobrukovala písničku. Netušila však, že ji někdo sleduje zpoza hustých keřů.
Hluboko v lese číhal hladový vlk, který zaslechl Karkulčin zpěv a zvědavě vykoukl. Rychle se rozhodl, že se na tu dívku podívá zblízka, a vyšel jí naproti. „Kam pak jdeš, Karkulko?“ zeptal se mazlivým hlasem, zatímco jeho ostré zuby se leskly ve slunečním světle. Karkulka se usmála a bezelstně odpověděla: „Jdu k babičce, je nemocná, nesu jí buchty a malinový mošt.“ Vlk si zamnul tlapy a lstivě se zeptal: „A kdepak ta babička bydlí?“ Karkulka mu ukázala směr k malé chaloupce uprostřed lesa a vlk se chytrácky usmál. „Víš co? Proč si nezatrháš pár květin pro babičku? Určitě jí udělají radost,“ navrhl. Karkulka souhlasila, odbočila z cesty a začala sbírat pestré luční kvítí. Vlk mezitím rychle zmizel mezi stromy, jeho plány byly jasné.
Seč mu tlapky stačily, pelášil vlk lesem rovnou k babiččině chaloupce. Když dorazil, zabušil na dveře a napodobil Karkulčin jemný hlásek: „Babičko, to jsem já, Karkulka, nesu ti něco dobrého na zub!“ Babička, netušící nebezpečí, otevřela dveře a než stačila cokoliv říct, vlk skočil dovnitř. „Ach, konečně něco k snědku!“ zvolal a než se babička nadála, byla spolknuta i s noční čepicí. Vlk si spokojeně poplácal břicho a rozhodl se, že si počká na Karkulku. Převlékl se do babiččina nočního úboru, nasadil si její brýle a schoval se pod peřinu. „To bude lahůdka!“ pomyslel si spokojeně a olízl si tlamu.
Za chvíli dorazila Karkulka s plnou náručí květin a zaklepala na dveře. „Babičko, to jsem já, nesu ti něco dobrého!“ ozvala se. „Pojď dál, děvenko!“ zachrčel vlk vysokým hlasem. Karkulka vstoupila do chaloupky a podivila se, jak babička vypadá. „Babičko, proč máš tak velké uši?“ zeptala se. „Abych tě lépe slyšela,“ odpověděl vlk. „A babičko, proč máš tak velké oči?“ podivila se Karkulka. „Abych tě lépe viděla,“ zabručel vlk. Karkulka se přiblížila k posteli a nakonec vykřikla: „A proč máš tak velkou pusu?!“ V tom vlk vyskočil, odhodil peřinu a zvolal: „Abych tě mohl sníst!“ Karkulka vykřikla a couvla, ale vlk už se na ni vrhl.
V tu chvíli se však dveře prudce rozletěly a dovnitř vběhl silný myslivec se svou sekerou. „Stůj, ty hrozný netvore!“ vykřikl a rozmáchl se. Vlk se pokusil utéct, ale myslivec byl rychlejší. Rychlým pohybem ho omráčil a rozpáral mu břicho, odkud vyskočila živá a zdravá babička. „Ach, děkuji ti, myslivče!“ vykřikla radostně babička, zatímco Karkulka se mu objala kolem pasu. Myslivec se jen pousmál: „Taková potvora nemá v lese co dělat!“ Poté naplnili vlkovo břicho kameny a když se vzbudil, pokusil se utéct, ale byl tak těžký, že se svalil do potoka a už nikdy nikomu neublížil.
Karkulka se poučila, že nemá s cizími mluvit a nemá odbočovat z cesty. Společně s babičkou pak poseděly u stolu, ochutnaly voňavé buchty a popíjely sladký malinový mošt. „Tohle bylo opravdu napínavé dobrodružství,“ řekla Karkulka a usmála se na babičku. Když se pak vrátila domů k mamince, vše jí vyprávěla a slíbila, že příště už bude mnohem opatrnější. A tak se v lese zase rozhostil klid a Karkulka už nikdy nezapomněla na důležitou radu své maminky.
