Myška Tili a den, kdy se les zastavil

Když se jednoho rána myška Tili probudila ve svém pelíšku pod kořenem starého stromu, hned poznala, že je něco jinak, protože les, který ji jindy vítal zpěvem ptáků, šuměním listí a tichým šeptáním větru, byl úplně zticha. Otevřela oči, naslouchala a slyšela jen vlastní dech. Žádné „čiv-čiv“ z korun stromů, žádné zavrzání větviček, dokonce ani potok si nepovídal s kamínky. „Les se zastavil,“ zašeptala Tili a přitiskla si listovou čepičku blíž k hlavičce, protože to ticho bylo tak hluboké, až trochu lechtalo v uších.

Tili vyšla ven a pomalu se rozhlížela kolem sebe, zatímco ostatní zvířátka vykukovala ze svých úkrytů se stejným zmateným výrazem. Zajíček seděl na kameni a šeptal: „Já jsem zkoušel poskakovat, ale nějak se mi nechce,“ a ptáčci posedávali tiše na větvích, jako by zapomněli, jak se zpívá. Veverka si přidržovala ocásek a mluvila tak potichu, že ji bylo sotva slyšet. Tili cítila, že by měla zjistit, co se děje, a tak se vydala lesem, krok za krokem, pomalu, aby to ticho nerozbila.

Jak šla dál, začala si všímat věcí, které by jindy přehlédla – jak se rosa třpytí na trávě, jak mech dýchá vlhkostí a jak stromy stojí klidně a pevně, bez hnutí. Tili se zastavila, zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Možná nám les něco říká,“ pomyslela si a na chvíli si sedla na pařez, protože i jí samotné se najednou chtělo být potichu. Ticho už jí nepřipadalo prázdné, ale plné drobných, jemných věcí.

Po chvíli pochopila, že les není smutný ani rozbitý, jen unavený, jako když se někdo celý den smál, běhal a pomáhal, a pak si potřebuje na chvíli lehnout. „Les si odpočívá,“ řekla Tili nahlas, ale velmi jemně, aby ho nerušila. Zvířátka se kolem ní shromáždila a poslouchala, jak jim vysvětluje, že klid není nic špatného, ale důležité zastavení, které dává sílu.

Tili zavedla zvířátka na mýtinu, kde si společně lehli do trávy nebo se posadili ke stromům a jen tak byli. Nikdo nespěchal, nikdo nemluvil víc, než bylo nutné, a všichni cítili, jak se jim v hrudi rozlévá klid. „To je vlastně hezké,“ zašeptal zajíček, „jen tak být.“ Tili se usmála, protože věděla, že les právě dostává to, co potřebuje.

Když se večer blížil a obloha se začala barvit do oranžova, ozval se první tichý ptačí tón, pak další, a vítr se zlehka opřel do listí, jako by se les protahoval po dlouhém spánku. Tili se vrátila domů, ulehla do pelíšku a s klidným srdcem zavřela oči, protože pochopila, že stejně jako les i ona potřebuje chvíle ticha, aby mohla být zase plná radosti, a s touto myšlenkou se jí usínalo lehce a spokojeně.