Myška Julinka a hodiny, co tikají pozpátku

Byl jeden klidný večer a myška Julinka se právě zachumlala do své teplé dečky z pampeliškového chmýří, když jí cosi vyrušilo. Tiché, zvláštní tikání, které se neozývalo z kuchyně ani z hodin v obýváku, ale z míst, kam se běžně nechodí — ze starého sklepa pod podlahou. Julinka, jak už to u zvídavých myšek bývá, natáhla čumáček, zamrkala oušky a rozhodla se, že to musí prozkoumat. Vzala si lucerničku ze šnečího krunýře, přehodila si přes ramena kabátek a vydala se po vrzajících schodech dolů. Ve sklepě byla tma a trochu pavučin, ale mezi regály plnými sklenic a starého nářadí něco zářilo zlatavým světlem. A právě tam, mezi starými hračkami, stály hodiny. Ale nebyly to obyčejné hodiny — jejich ručičky se pohybovaly… pozpátku!

Julinka zůstala stát jako přikovaná. Hodiny tikaly zvláštním hlubokým „tik-tik“, ale obráceně. Když přistoupila blíž a dotkla se jich čumáčkem, zavířil kolem ní vítr, a celý sklep se začal točit jako kolotoč. Všechno najednou ztichlo. Když otevřela oči, nebyla už ve sklepě. Byla v tomtéž domě, ale všechno bylo jiné — čistší, voňavější a novější. A místo staré lampy svítila petrolejka. Julinka vyběhla po schodech a tam, uprostřed kuchyně, seděla malá holčička s culíky, která skládala z látky panenku. Julinka ji poznala podle očí — byla to její babička. „Jů, myška!“ zasmála se malá holčička a natáhla k Julince dlaň. „Ty jsi ale drobek!“

Julinka se opatrně přiblížila a vklouzla do náruče holčičky, která ji hned pojmenovala „Bodlinka“. Společně si hrály, běhaly po zahradě plné starých růží a vůně léta, a malá babička — tehdy ještě Liduška — vyprávěla Julince, že jednou bude mít vnoučátka, a že by si přála, aby nikdy nezapomněla, jaké to je být dítětem. Julinka naslouchala a přitom jí v tlapičce hřál klíček — starý mosazný klíček, který našla u hodin. Liduška ji pak zavedla na půdu, kde stálo cosi schovaného pod dekou. Když ji odhrnula, byly tam opět ty záhadné hodiny. „Babiččina stará kouzla,“ řekla Liduška zamyšleně. „Táta říkal, že je jednou nesmíme ztratit.“

Den plynul jako sen. Julinka viděla, jak svět kdysi vypadal — bez elektřiny, s konvičkami na ohni, s rozesmátými dětmi běhajícími po poli. Ale když slunce zapadalo, hodiny na půdě začaly znovu svítit. „Musím zpátky,“ špitla Julinka, i když se jí vůbec nechtělo. Liduška ji pohladila po kožíšku a tiše jí do ouška pošeptala: „Až vyrosteš, nezapomeň si někdy hrát. I když budeš velká.“ Pak se rozloučily a Julinka otočila klíčkem v hodinách. Všechno se znovu zatočilo a ona padala časem jako pápěří ve větru.

Když se Julinka probrala, byla zpátky ve sklepě. Všechno bylo jako dřív — tiché, tmavé, zaprášené. Hodiny už netikaly a ručičky stály na dvanácté. Klíček jí zůstal v tlapičce, ale už nešel zasunout. Byly to hodiny jen na jedno použití. Julinka si uvědomila, že dostala něco cenného — vzpomínku na chvíli, kdy byla s malou babičkou. Vyběhla nahoru a běžela do pokoje, kde spala její opravdová babička. Vklouzla jí do dlaně a schoulila se k ní. Babička se ve spánku usmála, jako by o tom všem věděla.

Od té noci měla Julinka pocit, že čas není jen tikání hodin, ale i kouzlo vzpomínek. Babička jí pak vyprávěla, že jako malá měla sen o myšce, která s ní mluvila a smála se. Julinka jen mrkla a usmála se pod fousky. Hodiny ve sklepě zůstaly tiché, ale někdy — když venku pršelo a dům byl zahalený tichem — se zdálo, že slyší slabounké „tik… tik… tik…“ jako by se čas připravoval na další cestu. A myška Julinka si schovala klíček do svého pelíšku, aby nezapomněla, že kouzla se dějí, když věříš.