Mravenečník a čokoládový mrak

Bylo pozdní odpoledne a mravenečník Kvido si po obědě dopřával svůj oblíbený odpočinek na mechovém polštáři. Najednou se mu do čumáčku vplížila vůně tak sladká, že ho okamžitě probrala z dřímoty. „To přece nemůže být pravda,“ zamumlal a zamžoural očima k obloze. A tam ho uviděl – obrovský, načechraný, hnědý mrak, který pomalu plul nad lesem. Vypadal skoro jako nadýchaná pěna z kakaa a voněl jako nejlahodnější čokoládový dort, který si dovedete představit. Kvido se zakuckal nadšením, postavil se a řekl si: „Jestli se rozplyne, už nikdy nezjistím, odkud ta vůně přichází!“ Srdce mu poskočilo vzrušením a nohy se mu samy daly na pochod.

Kvido vběhl do svého doupátka a začal balit věci. Do malého batůžku vložil lupu, dalekohled, kapesní kompas a termosku s kakaem, protože jak sám říkal: „Nikdy nevíš, kdy bude potřeba kakao na dodání odvahy.“ Pak si nasadil slamák, aby mu slunce nepálilo na čumáček, a vyšel ven. Mrak se mezitím posunul blíž k západu, a tak se Kvido rozhodl ho sledovat. „Počkej na mě, sladký mraku,“ volal, i když věděl, že ho mrak neslyší. Přesto mu připadalo, že ten hnědý obláček se na okamžik zastavil, jako by na něj opravdu čekal.

Když Kvido dorazil na kraj lesa, potkal svého starého přítele, lenochoda Lojzu, který se houpal na větvi. „Kam tak spěcháš, Kvido?“ zeptal se Lojza pomalu, jak už to lenochodi dělají. „Honím čokoládový mrak!“ odpověděl zadýchaně Kvido. Lojza přikývl: „Aha, slyšel jsem, že se rodí někde u Kouzelného vodopádu, tam, kde voda zpívá.“ Kvidovi se rozsvítily oči. „Tak pojď se mnou!“ A i když Lojza nebyl známý svou rychlostí, tentokrát se nechal přesvědčit. Společně se vydali lesními cestičkami, potkávali veverky, které jim mávaly, a slyšeli v dálce zpěv ptáků, který jim dodával odvahu.

Po několika hodinách dorazili k hluboké rokli, přes kterou vedl starý provazový most. Dřevo pod nohama vrzalo a lana se napínala, ale nad nimi se právě objevil čokoládový mrak. Najednou začalo z nebe kapat – a nebyla to voda, ale hustá, sladká, teplá čokoláda! Kvido se zaklonil, otevřel tlamku a nechal dopadat kapky na jazyk. „Mmm, to je nejlepší čokoláda, jakou jsem kdy jedl,“ zamumlal s plnou pusou. Lojza si opatrně olízl srst a přikývl. Most se pod nimi lehce houpal, ale oni překročili roklinu s úsměvem a čokoládou na nose.

Za roklí se před nimi otevřelo malé údolí a v jeho středu stála kouzelná továrna trpaslíků. Komíny místo kouře vypouštěly sladkou páru, která se vysoko na obloze měnila v čokoládové mraky. Trpaslíci pobíhali s malými konvicemi plnými kakaa a zpívali si veselou píseň. „Vyrábíme radost pro celý les,“ vysvětlil jeden z nich, když spatřil Kvida a Lojzu. „Mraky putují s větrem a když zaprší, každý dostane kapku sladkého štěstí.“ Kvido jen obdivně koukal a slíbil: „Nikomu neprozradím, kde to je. Ať si mraky zůstanou kouzelné.“

Trpaslíci jim dali malou sklenici, do které zachytili kousek čokoládového mraku. „Až budeš mít špatnou náladu, otevři ji a přivoň si,“ poradili mu. Kvido si ji uložil do batůžku a společně s Lojzou se vydali na cestu zpět. Slunce už zapadalo a mraky na obloze chytaly zlatavý lesk. „Bylo to krásné dobrodružství,“ povzdechl si Kvido, „a ještě lepší přátelství.“ A když večer usínal na svém mechovém polštáři, batůžek měl položený vedle sebe. Vůně čokoládového mraku se linula celým doupátkem a Kvido věděl, že na ten den nikdy nezapomene.