Mořský koník a perlová stezka

Jedné klidné noci, kdy hladina moře nad korálovým útesem byla hladká jako sklo a hvězdy se odrážely ve vlnkách, se malý mořský koník jménem Korálek vydal na svou obvyklou večerní procházku mezi chaluhami. Plaval pomalu, jako by chtěl nasát každý pach a zvuk mořského světa, když tu náhle koutkem oka zahlédl jemné, teplé světélko. Připlul blíž a zjistil, že na písečném dně leží drobná, kulatá perla, která se tiše třpytila, jako by měla vlastní hvězdu uvnitř. „Kdo tě tu nechal?“ zašeptal Korálek, ač věděl, že perla mu neodpoví. Přesto měl pocit, že ho někam zve, a tak ji zvedl do své ocáskové smyčky a rozhodl se, že ji odnese na bezpečné místo. Jenže jakmile se otočil, zahlédl v dálce další slabé světlo…

Korálek nemohl odolat. Nechal první perlu jemně plout za sebou a vydal se k té další. Byla o kousek dál, položená na kameni porostlém houbami, a zářila stejně tajemně. A pak viděl další. A další. Světélka se táhla do dálky jako kouzelná nit, která mizela v modravé tmě. „To není náhoda… někdo tu nechal stezku,“ pomyslel si a srdce mu začalo bít rychleji. Každá perla byla jiná – jedna matně růžová, druhá modrá, třetí zářila jemně zeleným světlem. Korálek cítil, že tahle cesta ho zavede k něčemu velkému. A tak, aniž by přestal žasnout, plaval vpřed, nechávaje za sebou svůj domov a ponořuje se do hlubin, kam se obyčejní mořští tvorové příliš neodvažují.

Stezka ho zavedla k okraji hlubokého mořského kaňonu. Voda tu byla hustší, chladnější a na dně se míhaly stíny tvorů, které Korálek ještě nikdy neviděl. Obrovské mušle pomalu otevíraly svá víčka, aby se podívaly, kdo pluje kolem, a drobné rybky svítily jako kousky hvězd. Perly ležely na vyčnívajících skalách a někdy visely v sítích z mořských řas, jako by je tam někdo schválně naaranžoval. „Tady už se mi trochu stýská po domově,“ přiznal tiše sám sobě, ale zvědavost byla silnější než strach. Jak plul dál, obklopil ho šum a vzdálené dunění, jako by ho z hlubin volalo srdce moře.

Uprostřed kaňonu, na široké kamenné římse, seděla stará chobotnice s očima hlubokýma jako noc. Její chapadla jemně hladila jednu z perel, jako by to bylo něco živého. „Tak ty jdeš po stezce, maličký?“ promluvila hlasem, který zněl jako šepot proudů. Korálek přikývl a odvážně odpověděl: „Chci zjistit, kam vede.“ Chobotnice se usmála, ale v jejím pohledu byla i jistá vážnost. „Vede k městu, které moře ukrylo před světem už před stovkami let. Jen ten, kdo má čisté srdce, tam dojde.“ Pak mu dala poslední radu: „Nechoď rychle. Každá perla ti ukáže kousek příběhu toho města.“ Korálek jí poděkoval a s novým odhodláním plul dál.

Nakonec se kaňon otevřel a před Korálkem se objevilo něco, co si nedokázal ani představit. Rozkládalo se tu město celé z korálů, mušlí a perel, které zářily, jako by v nich byla ukryta slunce. Ulice byly lemovány oblouky z lastur, domy měly střechy z duhových perleťových plátků a ve vzduchu – nebo spíše ve vodě – se vznášely světélkující medúzy jako lampy. Všude panovalo ticho, ale nebylo to ticho prázdnoty, spíš klid, ve kterém se dalo slyšet šum dávných příběhů. Korálek plaval pomalu, oči doširoka otevřené, a cítil, že tohle místo je živé, i když tu není jediný obyvatel.

Korálek věděl, že by tu mohl zůstat celé věky, ale také cítil, že jeho místo je zpátky u přátel na útesu. Nechal oči naposledy přejít po perlových ulicích, a pak se vydal po stezce zpět. Když dorazil k místu, kde našel první perlu, ta se jemně rozpadla na tisíce drobných jisker a zmizela. „Budu se sem vracet,“ slíbil sám sobě, „ale jen já a moře budeme znát cestu.“ A tak se stal jediným strážcem tajemství perlové stezky, která vedla k městu, jež čas schoval, ale jeho srdce si navždy zapamatovalo.