Měsíční beránek

Na samém konci noční oblohy, kde končí stříbrný svit měsíce a začíná ticho hvězd, se rozprostírá tajemná louka zalitá měsíčním třpytem. Tato louka není obyčejná – tráva na ní jemně šustí jako šeptání snů a květy svítí tlumeným světlem, jakoby si mezi sebou povídaly. Právě tam žije bílý beránek se srstí měkkou jako obláček a očima zářícíma jako dvě hvězdičky. Jmenuje se Lunínek a je to beránek, který nikdy nespí, dokud všechny děti na světě nezamhouří oči. Každý večer se probudí přesně ve chvíli, kdy se na nebi objeví první hvězda, protáhne si kopýtka, otře si z čumáčku poslední paprsek slunce a vydá se na svou kouzelnou cestu mezi sny. Měsíční louka mu dává sílu, aby skákal vysoko do nebe, a z jeho skoku se každou noc rodí nová hvězda.

Každý večer Lunínek skáče do výšky, třikrát se zatočí ve vzduchu a poté roztančí noční ticho měsíčním třpytem. Vždy se najde nějaké okýnko, které ještě září – a tam zamíří. Když do pokoje vpluje jako stříbrný vánek, usedne tiše na pelest postýlky a zašeptá do ouška: „Ššš, maličký, je čas snít krásné sny.“ V tu chvíli se do vzduchu vznese měkký obláček snů – někdy se v něm houpe loďka na moři z cukrové vaty, jindy se vznáší duhový balón nad čokoládovým městem. Lunínek nikdy nespěchá. Každému dítěti věnuje tolik snového třpytu, kolik právě potřebuje, a pak si opatrně počítá své hvězdy. Jedna za klidný dech, druhá za zavřená víčka, třetí za úsměv ve spánku… „Dnes jich bylo opravdu hodně,“ zamumlá vždy s úsměvem a pohladí louku po svítících kvítkách.

Ale jedné noci bylo všechno jinak. Hvězdy sice svítily, měsíc jasně zářil a louka byla tichá jako vždy – jen Lunínek seděl smutně uprostřed trávy a netančil, neskákal, ani nepočítal. „Ach jé,“ povzdechl si, „proč mě dnes něco tlačí u srdíčka?“ Srst měl trochu rozcuchanou, uši svěšené a oči plné ospalých jiskřiček, ale spánek ne a ne přijít. Skákal jednou, dvakrát, třikrát – ale žádná nová hvězdička se nezaleskla. „To snad není možné!“ zafňukal tiše a pohladil si čumáček. Zkusil si lehnout, zavřít očka, spočítat obláčky… ale v hlavě mu vířily otázky: „Už jsem dneska opravdu všechny děti navštívil? Nezapomněl jsem na nějaké okénko?“ A tak se poprvé za mnoho, mnoho nocí stalo, že kouzelný beránek potřeboval pomoc – ne proto, aby dal sny, ale aby jeden dostal.

Lunínek tedy roztáhl své malé kopýtko a lehce zaklepal na okénko jednoho snícího domečku. A pak na druhý. A třetí. „Haló, dětičky… Já vím, že spinkáte, ale mohl bych vás na chviličku poprosit? Potřebuju spočítat hvězdičky. Když je všechny sečteme, možná zase najdu ten klid, co mi dnes chybí,“ zašeptal do nočního ticha. A jako zázrakem se některé děti usmály ze spaní, jiným se slabounce zaleskly očka – a pak, jako by se otevřela brána snového světa, každé dítě zvedlo ruku a ukázalo na jednu hvězdu. „Támhle jedna, támhle druhá… A támhle třetí má tvůj úsměv, Lunínku,“ zamumlalo jedno děvčátko ze snu. „Tu počítej dvakrát,“ dodal chlapeček s vlasy jako kukuřičné klasy. A tak se k Lunínkovi začaly snášet hvězdičky jako třpytivé sněhové vločky – každá z nich měla dětské jméno, smích nebo přání.

Louka se rozzářila jako nikdy. Dětské prstíky ukazovaly ke hvězdám, každá jiskra byla jako kapka naděje, a Lunínek si zapisoval do neviditelného notýsku: „Dnes jich je přesně tolik, kolik je dětí, které mi poslaly sen.“ Beránek skákal od jedné k druhé, tiše si počítal: „Jedna, dvě, tři… padesát osm… sto dvacet jedna…“ Každá hvězdička měla jiný odstín, jinou melodii, jiný sen uvnitř – ale všechny vedly k jedinému cíli: vrátit beránkovi klid a radost. Nakonec se Lunínek zastavil uprostřed louky, usmál se a tiše řekl: „Děkuji vám, moje malé hvězdičky. Dnes jsem neskákal já pro vás, ale vy pro mě. A díky vám už zase vím, jak krásné je snít.“ A v tu chvíli se na obloze rozzářila ta největší hvězda ze všech – hvězda přátelství, co spojuje děti a kouzelné beránky.

A jakmile spočítal poslední hvězdičku a každé dítě ve snu pohladil po čelíčku, Lunínek si konečně lehl do měkkého mechu uprostřed louky. Tráva ho hladila jako peřinka, kvítky mu zpívaly tichou ukolébavku a vítr mu šeptal: „Spi sladce, beránku.“ A on, s čumáčkem zabořeným do tlumeného světla, zavřel oči a srdíčko se mu ztišilo. Usnul. A v tu chvíli se nebe rozzářilo novou vlnou snů – tentokrát proudily z louky k dětem. Byly to sny o plavbě po měsíční řece, o domečcích postavených z pusinek a marshmallow, o beráncích, co zpívají písně ve hvězdné řeči. A tak noc tiše pokračovala, všichni spali klidně, a jen jedna malá hvězdička zůstala vzhůru, aby na všechno dohlížela. Protože v každé noci se skrývá kouzlo – když děti pomohou tomu, kdo jim každý večer přináší sen.