Medvídek potápěč

Na okraji hlubokého lesa, kde se dotýkají koruny stromů nebes a kde řeka tiše šumí svou píseň, žil malý Medvídek Potapěč. I přesto, že byl známý jako Medvídek Potapěč, měl jedno velké tajemství – bál se vody. Jakmile spatřil řeku, okamžitě se otáčel a běžel zpátky do bezpečí své medvědí nory. Ačkoli byl zvědavý na svět za řekou, jeho strach z vody ho vždy zastavil.

Jednoho dne, když se Medvídek Potapěč opět vypravil k řece, setkal se s postarším vodníkem. Vodník, který měl na hlavě starou rozcuchanou čepici a v očích moudrost věků, přátelsky pozdravil Medvídka a zeptal se ho, proč se tak bojí vody. Medvídek mu svůj strach přiznal a vodník se na něj mile usmál.

„Neboj,“ uklidňoval ho vodník, „voda může být tvým přítelem, pokud se ji naučíš respektovat. Ukážu ti, jak to jde.“ A tak začal Medvídka učit nebát se vody. Ukázal mu, jak voda teče, jak může být klidná, ale také jak může být divoká. Vodník také vysvětlil, jak voda dává život všemu okolo – rostlinám, zvířatům a dokonce i Medvídkovi.

Přišel čas prvních pokusů o plavání. Nebylo to snadné. Medvídek se několikrát ponořil, ale vždy se rychle vyhrabal zpět na břeh. Ale vodník byl trpělivý. Opakovali to zase a znovu, dokud Medvídek nepřestal mít takový strach. Když se poprvé udržel na hladině a šplouchal svými malými tlapkami, jeho srdíčko zaplesalo radostí.

Nakonec přišel den, kdy se Medvídek Potapěč stal skutečným potápěčem. Dokázal plavat přes řeku a zpět, aniž by se bál. Byl tak pyšný na to, co dokázal, a tak vděčný svému novému příteli, vodníkovi. Od té doby Medvídek strávil každý den hraním si v řece a objevováním nových dobrodružství za jejími břehy. A tak se končí příběh o tom, jak se Medvídek Potapěč naučil plavat.