Medvídek a kouzelný med
Jednou v hlubokém lese žil malý medvídek jménem Matýsek. Byl to veselý a hravý medvídek, který měl nade vše rád sladký med. Každé ráno, když se probudil, první, na co myslel, byl med. „Maminko, prosím, nemáš někde ještě kousek medu?“ ptal se často své medvědí maminky, která se jenom usmála a podala mu malou lžičku medu. Matýsek by si přál mít tolik medu, že by v něm mohl plavat, ale maminka ho vždy učila, že všeho má být akorát a že i s medem se to nemá přehánět. Ale Matýsek měl svou hlavu a rozhodl se, že jednou najde kouzelný úl, kde bude medu tolik, kolik si jen bude přát.
Jednoho slunečného dne, když Matýsek snídal svou poslední lžičku medu, rozhodl se, že vyrazí do lesa a najde úl plný medu. „Já si ten med najdu sám!“ prohlásil odvážně a vydal se na cestu. Kráčel hlubokým lesem, kolem vysokých stromů, jejichž větve se lehce třepetaly ve větru. Občas se zastavil u potůčku, aby se napil čerstvé vody, ale jeho mysl byla stále zaměřená na jediný cíl – najít med. Cesta vedla přes kopečky a louky, a Matýsek si zpíval písničku, kterou ho maminka naučila: „Medíku, medíčku, sladký a zlatý, chci tě mít, co mám si přát víc!“ Matýsek však nevěděl, že les skrývá mnoho tajemství, a jedno z nich ho brzy čekalo.
Když už šel dlouho a začínal být unavený, zastavil se u velkého dubu, aby si odpočinul. Náhle zaslechl tichý hlas: „Kampak, malý medvídku? Co tě přivádí tak daleko do lesa?“ Matýsek se podíval nahoru a uviděl starou sovu sedící na větvi. „Jsem Matýsek a hledám kouzelný úl plný medu,“ odpověděl medvídek s nadšením. Sova se usmála a její oči se zaleskly ve světle zapadajícího slunce. „Kouzelný úl, říkáš? Není snadné ho najít. Musíš být odvážný, trpělivý a mít dobré srdce,“ řekla moudře. „Ale já jsem odvážný!“ vykřikl Matýsek a vykročil kupředu. „To si brzy ověříme,“ zamumlala sova a ukázala k temné stezce vedoucí dál do lesa. „Tudy, pokud chceš najít úl, musíš jít touto cestou.“
Matýsek se bez váhání vydal po stezce, kterou mu ukázala sova. Čím hlouběji šel, tím temnější les se stával. Stromy zde byly tak vysoké, že sotva propouštěly světlo. Zvířátka, která potkával, se schovávala v keřích, jako by se bála něčeho velkého. Ale Matýsek se ničeho nebál, protože měl před sebou vidinu nekonečného množství medu. Po několika hodinách chůze se najednou ocitl na mýtině, kde stál obrovský úl. Úl zářil zlatým světlem a voněl sladkým medem. Matýsek nevěřícně zíral. „To je ono! To je ten kouzelný úl!“ vykřikl radostí a rozběhl se k němu.
Jakmile se Matýsek přiblížil k úlu, zjistil, že před ním stojí velká strážná včela. „Kdo jsi a co tu hledáš?“ zabzučela včela a zastavila Matýska na místě. „Já jsem Matýsek a miluju med! Přišel jsem si pro něj, protože jsem slyšel, že tady je nekonečné množství,“ vysvětlil medvídek. Včela se zamyslela a potom odpověděla: „Med je zde opravdu kouzelný, ale jen ten, kdo je ochoten se o něj podělit s ostatními, si může vzít tolik, kolik chce.“ Matýsek se zarazil. „Sdílet med? Ale já ho chci všechen pro sebe,“ přiznal. Včela se však usmála. „Pravá radost z medu přichází, když ho sdílíš s přáteli a rodinou. To je kouzlo.“ Matýsek se zamyslel a vzpomněl si na maminku a její rady. Poté se usmál a řekl: „Dobrá, vezmu jen tolik, abych mohl udělat radost všem doma.“
S lahvičkou kouzelného medu se Matýsek vrátil domů. Cesta zpět byla rychlejší a světlejší, jako by les věděl, že se medvídek naučil důležitou lekci. Když dorazil domů, maminka se usmála a pohladila ho po hlavě. „Ty ses něco naučil, viď?“ řekla s láskou v očích. Matýsek přikývl. „Ano, mami. Naučil jsem se, že není důležité mít všechno pro sebe. Důležité je, že můžeme sdílet s těmi, které máme rádi,“ odpověděl hrdě. Poté otevřel lahvičku a všichni si dali lžičku kouzelného medu, který chutnal sladčeji než cokoliv, co kdy předtím měli. A Matýsek věděl, že když med sdílí, je jeho radost větší. A tak žili šťastně a medu měli vždy dost – ne proto, že ho bylo nekonečně, ale proto, že se o něj dělili.
