Malý čaroděj Bertík a kouzelné bačkory

Malý čaroděj Bertík byl sice pilný žák kouzelnické školy, ale kouzla mu prostě nešla. Když se snažil vykouzlit jiskřivou světelnou kouli, místo ní mu z hůlky vylétl jen slabý obláček kouře. Když měl proměnit kamínek ve zlatý knoflík, kámen se jen malinko zavrtěl a zůstal stejný. A když chtěl vyčarovat duhu, objevila se jen malá šedivá šmouha na obloze. Jeho spolužáci byli rychlejší a šikovnější – Klárka uměla z nebe přivolat hvězdy a Honzík dokázal levitovat celý stůl! „To se nikdy nenaučím,“ povzdychl si smutně Bertík a odvrátil se od svých učebnic. Cítil, jak se mu v očích sbírají slzy. „Jaký já jsem to čaroděj, když neumím ani pořádně mávnout hůlkou?“ povzdechl si, schoulil se na postel a zadíval se z okna.

Druhý den ráno, když vycházel z domu, objevil u prahu malý balíček zabalený v hnědém papíru a převázaný červenou stužkou. Když jej zvedl, pod prsty ucítil jemné třepotání, jako by se uvnitř něco hýbalo. Opatrně balíček rozbalil a uvnitř našel pár měkoučkých bačkor posetých drobnými hvězdičkami. Na lístečku, který ležel vedle nich, stálo krasopisným písmem napsáno: „Vezmi si je a dokážeš to, co sis vždy přál.“ Bertík se zvědavě rozhlédl, ale široko daleko nebylo nikoho vidět. Kdo mu ten dárek poslal? A jak věděl, co si nejvíc přeje? Neodolal a bačkory si natáhl na nohy. Jakmile se dotkly jeho chodidel, zvláštně se zachvěly a Bertík pocítil, jak jím prochází podivná teplá vlna.

Když se v kouzelnické škole postavil před učitele a znovu se pokusil vyčarovat světelnou kouli, tentokrát se stal zázrak – místo slabého obláčku se kolem něj rozhořely tisíce jiskřících hvězdiček! „Podívejte, co umím!“ vykřikl nadšeně Bertík. Spolužáci překvapeně přihlíželi, jak Bertík jedno kouzlo za druhým provádí s neuvěřitelnou lehkostí. Ale pak si něčeho všiml – nebyl to on, kdo kouzlil. Byly to jeho bačkory! Když se pokusil mávnout hůlkou jiným způsobem, bačkory ho samy postrčily do správného pohybu. Zvedl obočí – co když ony kouzlí místo něj?

S bačkorami se Bertík stal hvězdou školy. Profesorka Žalmírová ho chválila, spolužáci ho obdivovali, a dokonce i přísný pan učitel Strachopár mu poprvé řekl, že má velký talent. Bertík byl nadšený! Ale brzy zjistil, že bez bačkor nezvládne ani ta nejjednodušší kouzla. Když si je jednou zapomněl doma a měl přivolat poletující pírko, pírko se nehnulo ani o milimetr. „Bez nich nic neumím,“ pomyslel si smutně. Co když jsem jenom obyčejný kluk, který nikdy neměl být čarodějem?

Bertík si řekl, že je na čase zjistit pravdu. Jednoho večera, když si obouval bačkory, šeptem řekl: „Dneska vás nepotřebuji.“ A nasadil si obyčejné boty. Postavil se před zrcadlo, nadechl se a zkusil jediné malé kouzlo. „Zhasni!“ řekl a mávl hůlkou. Světlo zhaslo. Pokusil se o složitější kouzlo – a povedlo se! Srdce mu poskočilo radostí. „Takže já to umím i sám!“ vykřikl. Bačkory, které ležely na zemi, se nepatrně zavrtěly, jako by souhlasily.

Další den šel Bertík do školy bez kouzelných bačkor a sám předvedl své nejlepší kouzlo. Učitelé i spolužáci tleskali, protože jeho magie už nebyla jen výsledkem bačkor, ale jeho vlastní dovednosti. Když se pak vrátil domů, bačkory už tam nebyly – zmizely, jako by splnily svůj úkol. A Bertík si uvědomil, že největší kouzlo, které kdy měl, bylo v něm samotném.