Lvíček Leo a jeho velká odvaha
V daleké africké savaně, kde zlatá tráva tančí ve větru a slunce žhne na nebi jako ohnivý míč, žil malý lvíček jménem Leo. Byl to roztomilý a hravý lvíček, jehož srst byla hebká jako obláček. Ačkoli se Leo celý den smál a hrál si s ostatními mláďaty, večer, když slunce začalo zapadat a obloha se zbarvila do tmavých odstínů fialové, Leo pocítil, jak se mu srdíčko začíná třást strachem. Měl totiž jeden velký problém – bál se tmy. Každou noc, když se nebe ponořilo do černé deky a hvězdy začaly zářit, Leo zalezl do svého pelíšku a třásl se. „Co když v té tmě něco je?“ ptal se sám sebe, zatímco se schovával pod svou lví tlapku.
Jednoho dne, když Leo posmutněl a odmítal si hrát, všiml si ho starý a moudrý slon. Tento slon, s ušima velkými jako listy baobabu a kůží plnou vrásek, byl známý po celé savaně pro svou moudrost. „Leíčku,“ řekl mu hlubokým hlasem, „vím, že tě tma děsí. Ale věř mi, existuje něco, co ti může pomoci.“ Leo vzhlédl se zvědavostí v očích. „Co to je?“ zeptal se nesměle. Slon se usmál a vyprávěl mu o kouzelném světle, které září jasně i v té nejtemnější noci. „To světlo,“ řekl slon, „nejenže rozsvítí tmu, ale také ti dodá odvahu, kterou nosíš hluboko v srdci.“ Leo naslouchal s otevřenou pusou. Kde by mohl to světlo najít? Slon mu pověděl, že se nachází daleko, za horami a řekami, ale že by to mohl zvládnout, pokud bude dost odvážný.
Příští ráno, když první paprsky slunce začaly polévat savanu zlatým světlem, Leo si zabalil malý pytlíček s jídlem a vydal se na cestu za kouzelným světlem. Šel a šel, prošel hustými lesy, překročil hluboké řeky a vystoupal na strmé kopce. Každým krokem se jeho tlapky zdály těžší, ale Leo věděl, že musí pokračovat. „Nebudu se bát,“ opakoval si tiše pro sebe, zatímco slunce pomalu klesalo za obzor. Byl unavený, ale věřil, že na konci této cesty ho čeká něco, co ho ochrání před tou strašlivou tmou, kterou tak dlouho obával.
Na své cestě Leo narazil na různé přátele i nebezpečí. Nejprve potkal malou surikatu, která se ztratila v noci. „Pomůžeš mi najít cestu domů?“ zeptala se tiše. Leo si vzpomněl na svůj vlastní strach a přikývl. Spolu šli přes husté křoví, dokud surikata nezahlédla svůj domov. „Děkuji ti, Leo,“ zvolala vděčně a zmizela v podzemní norce. O něco později narazil na zebru, která uvázla v bažině. „Pomoz mi, Leíčku!“ zvolala vyděšeně. Leo, přestože se bál, sebrali odvahu a pomohl zebře ven. Každé toto malé dobrodružství dodávalo Leovi víc a víc odvahy, aniž by si to sám uvědomoval.
Po dlouhé a namáhavé cestě se Leo konečně dostal k místu, kde podle slona mělo být kouzelné světlo. Stála tam jeskyně, z jejíhož nitra vyzařovalo jemné zlaté světlo. Leo se s třesoucím srdcem přiblížil a vstoupil dovnitř. Na konci jeskyně uviděl malé svítící zrcadlo, které vyzařovalo jasné světlo. Když se Leo podíval do zrcadla, uviděl svůj odraz – ale byl to odraz odvážného lvíčka! V tu chvíli si uvědomil, že světlo, které hledal, nebylo nějaké kouzelné kouzlo, ale odvaha, kterou měl celou dobu v sobě. „Nebojím se tmy,“ řekl si nahlas a pocítil, jak se jeho strach rozplývá jako mlha.
Když se Leo vrátil domů do savany, bylo již pozdě v noci. Dříve by se třásl strachem a schoval by se pod svou tlapku, ale teď se cítil silný a klidný. „Tma není děsivá,“ usmál se sám pro sebe a lehl si pod hvězdami. Když ostatní zvířátka slyšela o jeho dobrodružství, všichni k němu vzhlíželi s úctou. „Leo je ten nejstatečnější lvíček, kterého jsme kdy poznali!“ říkali si. A od té doby už Leo nikdy neměl strach z tmy, protože věděl, že skutečná odvaha pochází zevnitř – z jeho vlastního srdce.
