Liška a kouzelný les

V hustém lese, kde se větve starých stromů proplétaly a tvořily přírodní strop, žila mladá a zvědavá liška jménem Malvína. Malvína byla velmi chytrá a měla krásnou rezavou srst, kterou si každý den hřebenila na břehu lesního potoka. Ale přes všechny ty krásy, které les nabízel, Malvína často snila o tom, co se nachází za hustými stromy a kopci na obzoru. „Co asi leží tam dál, za tím, co vidím?“ přemýšlela. I když ji její maminka varovala, že svět za lesem je plný nebezpečí a neznámých tajemství, Malvína cítila neodolatelnou touhu ten svět poznat. Jednoho dne, když sluníčko hřálo až příliš a les voněl čerstvými květinami, Malvína se rozhodla, že už dál čekat nebude. Přesně ten den se vydala na své dobrodružství za hranici lesa, kde ji čekala spousta překvapení.

Jak Malvína šla lesem, stále dál a dál, narazila na místo, které ještě nikdy neviděla. Uprostřed malé mýtinky tam seděl zvláštní starý jezevec, jehož srst se leskla tak podivně, až to připomínalo stříbro. Jezevec měl dlouhý plášť, vyšívaný zlatou nití, a jeho oči se zdály vědět všechno na světě. „Ahoj, mladá lištičko,“ oslovil ji, „copak tě sem přivádí?“ Malvína se na jezevce opatrně podívala, ale pak si dodala odvahu. „Chci poznat svět za lesem,“ odpověděla upřímně. Jezevec se usmál. „Můj milý příteli, svět za lesem je plný kouzel, ale také nebezpečí. Pokud se tam chceš vydat, musíš projít kouzelným lesem, kde nic není tak, jak vypadá.“ Malvína přikývla, neboť v její srdci se rozhořela zvědavost ještě víc. A tak jezevec zvedl svou hůl a řekl: „Dobrá, ukážu ti cestu, ale pamatuj, že odvaha a dobrota tě budou provázet na každém kroku.“

Jezevec mávnul svou kouzelnou holí a před Malvínou se otevřela cesta, která vedla hluboko do nitra kouzelného lesa. Stromy kolem ní začaly růst stále vyšší a jejich koruny se měnily do tvarů podivných obrazců – jeden připomínal obří květinu, druhý zase ptáka s roztaženými křídly. Všude kolem se ozývaly melodie, které jako by přicházely z nějakého starodávného kouzelného nástroje. „Neboj se, Malvíno, sleduj mě,“ řekl jezevec a vykročil po měkkém mechu. Malvína ho následovala, přičemž se rozhlížela s otevřenou tlamou. Kolem nich se objevovaly zvířátka, která ještě nikdy neviděla – drobné svítící veverky, sovy se zlatými očima a dokonce i srnky, jejichž rohy byly pokryté květy. Malvína se začala cítit jako v pohádce a zapomněla na všechny obavy, které měla předtím. Bylo to, jako kdyby se svět za lesem konečně otevřel a ukázal jí své největší tajemství.

V samém srdci kouzelného lesa dorazili k malé, křišťálově čisté studánce. Jezevec se zastavil a řekl: „Toto je skleněná studánka. Kdo se do ní podívá, uvidí nejen krásy světa, ale také pravdu o sobě samém.“ Malvína se přiblížila ke studánce a její obraz se v hladině třpytil jako ve skle. Viděla sebe, ale něco se změnilo. Uviděla své touhy, svou zvědavost, ale také svou maminku, která na ni doma čekala s obavami. Viděla, jak moc se o ni maminka bojí a jak moc jí na ní záleží. Uvědomila si, že být zvědavý je krásné, ale také že domov je plný lásky, kterou by neměla přehlížet. Jezevec se na ni podíval s pochopením. „Vidíš, Malvíno, kouzelný les ti ukazuje, co je nejdůležitější.“ Malvína si uvědomila, že toužila po něčem neznámém, ale zároveň zapomněla na to, co má nejblíž a co je nejvzácnější.

Po této zkušenosti se Malvína rozhodla, že se vrátí domů. Jezevec se s ní rozloučil na kraji kouzelného lesa a s úsměvem jí popřál: „Pamatuj, Malvíno, svět je plný tajemství, ale láska a domov jsou ty největší poklady.“ Malvína se rozeběhla zpátky známou cestou, přes mýtiny a potůčky, až nakonec dorazila do svého rodného lesa. Tam ji čekala její maminka, která ji objala tak pevně, že Malvína cítila všechnu tu lásku, kterou maminka pro ni měla. „Mami, promiň, že jsem odešla bez rozloučení,“ řekla Malvína, „teď vím, jak je náš domov krásný.“ A od toho dne Malvína už nikdy nepřestala snít o tom, co je za lesem, ale věděla, že kamkoli ji nohy zanesou, její srdce vždycky zůstane doma, kde je láska a bezpečí.