Lesní skřítek Jeníček
V hlubokém zeleném lese, kde se větve stromů proplétaly jako ruce starých přátel, žil malý lesní skřítek jménem Jeníček. Jeníček měl drobnou čepičku z mechu, kabátek z bukového listí a botky z borové kůry. Ze všeho nejvíce miloval objevování tajemných koutů svého lesa. Jednoho slunečného rána, když paprsky prosvítaly mezi listy a vše vonělo svěžestí, Jeníček rozhodl, že se vydá na průzkum. „Tentokrát najdu něco opravdu zvláštního, něco, co ještě žádný skřítek neviděl!“ řekl si odhodlaně a popadl svou malou hůlku. Nevěděl, co ho čeká, ale srdíčko mu bušilo radostí z dobrodružství. A tak se vydal po lesní pěšině, kde mech měkce šustil pod jeho nohama, a ptáčci mu zpívali na cestu
Jak Jeníček kráčel dál, cesta ho zavedla ke starému dubu, který stál na mýtině jako strážce lesa. Na jeho větvích seděla sova Hedvika, známá mezi obyvateli lesa svou moudrostí a klidem. „Kampak míříš, Jeníčku?“ houkla na něj hlubokým hlasem. Jeníček se zastavil a s úsměvem odpověděl: „Hledám něco zvláštního, něco kouzelného. Nevíš, kudy bych měl jít, Hedviko?“ Sova zamyšleně zamrkala a pak pokývala hlavou. „Za starým smrkem na západní stezce prý začíná cesta k prameni, který má kouzelnou vodu. Ale buď opatrný, les má svá tajemství.“ Jeníčkovi se rozzářily oči. „Děkuji, Hedviko! Já to najdu!“ rozloučil se a vyrazil směrem, který mu ukázala.
Po dlouhé cestě plné zatáček a hustého křoví Jeníček konečně dorazil k místu, o kterém mluvila Hedvika. Mezi velkými kameny probublával malý pramen, který zářil stříbrným světlem. „To musí být ono!“ vykřikl nadšeně a přikročil blíž. Voda byla průzračná a jemně voněla po jasmínu. Jeníček opatrně ponořil svou malou ručku do pramene a cítil, jak ho prostupuje zvláštní teplo. „To je kouzlo!“ zašeptal s úžasem. Ale sotva nabral hrst vody, uslyšel za sebou jemný šelest. Otočil se a uviděl někoho, koho ještě nikdy nepoznal.
Před Jeníčkem stála lesní víla Rozárka. Byla krásná jako ráno na jaře, její vlasy připomínaly pavučinky propletené kapkami rosy a šaty jí zářily zelení. „Kdo jsi a co tu hledáš?“ zeptala se laskavě, ale zároveň trochu obezřetně. „Jsem Jeníček a našel jsem tento pramen. Je kouzelný, že ano?“ odpověděl skřítek a ukázal na třpytící se vodu. Rozárka přikývla. „Ano, to je pramen života. Udržuje náš les plný síly. Ale teď hrozí, že vyschne. Potřebujeme pomoc.“ Jeníček hned přikývl. „Pomůžu ti, Rozárko! Řekni, co mám udělat,“ nabídl statečně.
Rozárka vysvětlila, že les ohrožuje černý stín, který se plíží mezi stromy a vysává životní sílu. „Musíme přinést kapku vody z pramene do srdce lesa,“ řekla. Společně se vydali na cestu, vedeni světlem pramene, které Jeníček nesl v malé mušličce. Cesta nebyla snadná. Les byl temný a stín je sledoval. „Drž se blízko mě!“ zavolala Rozárka, když slyšela zlověstné zavytí. Nakonec dorazili na místo, kde stál obrovský kámen pokrytý starými runami. Jeníček opatrně vylil kapku vody na kámen a ten se rozzářil zlatým světlem. Černý stín se rozplynul a les znovu naplnila radost a síla.
Unavení, ale šťastní se Jeníček a Rozárka vrátili k prameni. „Jsi opravdový hrdina, Jeníčku,“ usmála se víla. „Bez tebe bychom to nezvládli.“ Jeníček se začervenal. „Chtěl jsem jen pomoct. Náš les je náš domov.“ Rozárka mu věnovala malý smaragdový lístek na památku. Když se Jeníček vrátil domů ke svému mechovému domečku, uvědomil si, že být odvážný znamená nejen hledat kouzla, ale i chránit to, co je důležité. A tak usnul spokojený, zatímco hvězdy nad lesem zářily jasněji než kdy jindy.
