Krtek Honzík a podzemní dráha
Jednoho letního rána se malý krtek Honzík rozhodl prozkoumat lesní mýtinu, kterou měl rád od malička. Když se prodíral hustou trávou, jeho pacička narazila na něco tvrdého. „Copak to asi je?“ zamumlal si pro sebe a začal odhrabávat hlínu. Po chvíli vytáhl starý, potrhaný papír, na kterém byly podivné čáry a značky. „To je určitě nějaká mapa!“ vydechl Honzík nadšením. Doma si ji pečlivě prohlédl. Byly na ní nakreslené tunely, křížky a šipky, které vedly k velkému kruhu. „To musím prozkoumat,“ rozhodl se odvážně. Jeho drobná očka svítila zvědavostí a tlapky už netrpělivě škrábaly zem, aby našel první značený bod.
Podle mapy vedly první kroky k velikému pařezu na okraji lesa. Honzík tam nikdy předtím nebyl, a tak mu cesta připadala dlouhá a tajemná. Když dorazil na místo, spatřil něco neuvěřitelného – pod pařezem byl malý poklop. „To musí být ten vchod!“ zvolal nadšeně. Zatáhl za rezavé madlo a s mírným vrzáním se poklop otevřel. Pod ním se objevily malé schůdky vedoucí do podzemí. Honzík se na chvíli zarazil, ale pak si řekl: „Krtci přece patří pod zem! To zvládnu!“ a statečně se vydal dolů. Cesta byla tmavá, ale Honzík měl s sebou lucerničku, kterou si sám vyrobil. Její světlo ozařovalo cihlové zdi starobylého tunelu.
Když Honzík dorazil do velké podzemní síně, překvapilo ho, kolik tam bylo zvířátek. Potkal starého jezevce Rudlu, který měl na nose malá kulatá brýlka, a myšku Elišku, která právě nesla košík plný oříšků. „Kdo jsi a co tady hledáš?“ zeptala se ho myška zvědavě. „Já jsem Honzík a našel jsem mapu, která mě sem zavedla,“ odpověděl. Jezevec Rudla si prohlédl mapu a kývl hlavou. „To je mapa naší staré podzemní dráhy. Už dlouho ji nikdo nepoužívá. Ale kdysi to byla naše chlouba!“ povzdychl si. Honzík se rozhlédl a pochopil, že dráha je opuštěná a zanedbaná. „Mohl bych nějak pomoct?“ zeptal se s odhodláním.
Rudla s Eliškou se rozhodli, že Honzíka provedou starými tunely, aby viděl, co všechno je potřeba opravit. „Drž se u nás a dávej pozor, někde to může být nebezpečné,“ varovala ho Eliška. Cesta byla plná zatáček, malých jeskyní a dokonce i mostů, které se kývaly nad podzemními potoky. Honzík byl u vytržení. „To je nádhera!“ zvolal, když viděl obrovské krápníky, které visely ze stropu jedné z jeskyní. Ale když přišli k hlavní zastávce, spatřili, že koleje jsou rozbité a starý vagónek převrácený. „To bude pořádná práce,“ povzdechl si Rudla. Honzík ale jen kývl: „Společně to zvládneme!“
Honzík se hned pustil do práce. Eliška mu ukázala, jak správně upevnit kolejnice, a Rudla mu přinesl kladívko. „Tohle bude moje největší dobrodružství,“ říkal si Honzík, když utahoval šrouby. Ostatní zvířátka mu pomáhala – krtek Tomáš přinesl dřevo na opravu vagónku a krtčí děti nosily kamínky na vyrovnání cesty. Práce trvala celý den, ale když skončili, všechno bylo jako nové. „Hotovo!“ zvolal Rudla a zvířátka radostně zatleskala. „Teď se můžeme projet!“ navrhl Honzík a všichni nasedli do opraveného vagónku. „Připoutejte se, jedeme!“ zavolala Eliška a dráha se dala do pohybu.
Když se Honzík vrátil na povrch, slunce už zapadalo a obloha zářila oranžovými barvami. „Děkuji vám za všechno,“ řekl zvířátkům, která ho vyprovodila až k poklopu. Rudla mu podal malou knížku. „Tohle je kronika naší podzemní dráhy. Ponech si ji jako památku,“ řekl s úsměvem. Honzík se s nimi rozloučil, ale slíbil, že se brzy vrátí. Doma si knížku prohlížel a vzpomínal na vše, co zažil. „To byl ten nejúžasnější den!“ usmál se a usnul s myšlenkou, že má pod zemí nové kamarády a pomohl zvířátkům obnovit jejich podzemní svět.
