Krokodýl Kvido a ztracené bažiny

V kouzelném lese, tam, kde slunce protahuje své zlaté paprsky mezi listím a stínem tančí, žijí malí broučci. Mají svůj malý svět pod mechem, kde si staví domečky z listů a květin, a každý den se vydávají do lesa za potravou nebo jen za dobrodružstvím. Mezi broučky byl i malý Luciánek, který měl obzvlášť rád, když se večer setmělo a les se začal měnit v tajemnou pohádku. Luciánek měl kouzelnou lucerničku, kterou mu maminka pověsila na tykadlo, aby se v noci nikdy neztratil. Les byl pro něj plný záhad a tajemství, které čekaly, až budou objeveny, a Luciánek věděl, že každý den může přinést nové překvapení.

Jednoho večera, když se les začal zahalovat do šera a hvězdy se rozsvítily na obloze jako zlaté tečky, Luciánek se vydal na procházku. Procházel kolem starých kořenů, až v dálce zahlédl něco zvláštního – jasné světlo, které přicházelo z houštiny, kde nikdy předtím nebyl. Bylo to jako maličký paprsek slunce, který se ztratil ve tmě. Luciánek se zamračil a pomyslel si: „Co to může být? Snad nějaká zbloudilá světluška?“ Ale čím blíže k tomu světlu šel, tím víc cítil, že to není obyčejné světlo. Světlo bylo tak jemné a přátelské, že se mu zdálo, jako by ho volalo jménem: „Luciánku, Luciánku, přijď blíž…“

Luciánek se s radostí vrátil do vesničky broučků a nadšeně vyprávěl o svém objevu. Všichni broučci se shromáždili na mýtině, kde rádi pořádali rady, a poslouchali Luciánkovo vyprávění. „Musíme zjistit, co to světlo je a zda není nebezpečné,“ řekl starý brouček Matýsek, který byl vždy moudrý a opatrný. „Co když je to past, kterou na nás nastražili zlí netopýři?“ ptala se vystrašeně malá broučice Bětka. Ale Luciánek věřil, že světlo je dobré, a nakonec se všichni dohodli, že se tam vydají společně a zjistí, co se v houštině ukrývá. Matýsek se ještě rozhodl, že požádají o pomoc starou světlušku Luminu, která znala všechna tajemství lesa.

Světluška Lumina byla nejstarší a nejmoudřejší obyvatelkou lesa. Žila na vrcholku staré dubové větve, odkud měla přehled o celém okolí. Když broučci přišli, Lumina je přivítala svým jemným, stříbřitým světlem, které zářilo i v nejhlubší tmě. „Luciánek mi řekl o tajemném světle, které jste objevili,“ usmála se Lumina laskavě a její světlo tančilo kolem jako malé hvězdičky. „Mám pocit, že to není obyčejné světlo, ale že skrývá důležité poselství.“ Lumina se rozhodla, že půjde s broučky, aby jim pomohla odhalit tajemství světla. Všichni byli nadšení, že mají takovou zkušenou průvodkyni, a Luciánek cítil, že se před nimi otevírá velké dobrodružství.

Broučci se vydali na cestu, vedení Luciánkem a Luminou, jejichž světla zářila jako malé lucerničky. Procházeli lesem, přelézali spadané větve, vyhýbali se kalužím a poslouchali noční zpěv cvrčků. Cesta byla dlouhá a občas i trochu strašidelná, když větve stromů vrhaly stíny jako obrovská chapadla. „Nebojte se, jsme v tom všichni spolu,“ povzbuzovala Lumina a její světlo jim dodávalo odvahu. Konečně došli až k místu, kde Luciánek našel tajemné světlo. K jejich překvapení světlo nezmizelo, ale zářilo ještě jasněji, jako by je vítalo. „Tohle místo je kouzelné,“ zašeptala Lumina a všichni broučci cítili, že mají před sebou něco mimořádného.

Zrovna když se broučci začali přibližovat k světlu, objevila se před nimi hustá tma. Byla to taková tma, že ani Lumina nemohla pořádně svítit. A v té tmě se ozval hluboký hlas: „Kdo se odvažuje rušit můj klid?“ Z křoví vylétl Netopýr, který byl známý svou závistí a nevlídností. „To světlo je moje! Nikdo se k němu nesmí přiblížit!“ zasyčel a roztáhl svá křídla, aby broučky zahnal. Broučci se trochu lekli, ale Luciánek se nenechal zastrašit. „To světlo nepatří nikomu, patří všem, kdo mají dobré srdce!“ vykřikl odvážně. Lumina se rozhodla použít své nejjasnější světlo, a jakmile se rozzářila, tma začala ustupovat a Netopýr se neochotně stáhl zpět do hlubin lesa. Broučci mohli pokračovat dál.

Když konečně došli až ke světlu, uviděli, že vychází z malého kvítku, který zářil jako hvězda. Lumina se usmála: „Tohle není obyčejné světlo, je to dar od samotné Přírody. Předává sílu těm, kdo mají čisté srdce a odvahu chránit les.“ Květina se rozzářila ještě víc, a každý z broučků cítil teplo a radost, jako by se o ně podělilo samo slunce. „Tohle světlo nás spojí a bude nám svítit v těch nejtemnějších nocích,“ řekla Lumina a všichni broučci začali tleskat a radovat se. Luciánek byl šťastný, že jeho objev přinesl takovou radost všem, a cítil, že i on se stal součástí něčeho kouzelného.

Na oslavu kouzelného světla uspořádali broučci velkou slavnost. Celý les byl vyzdobený světýlky a květinami, a každý brouček přinesl něco dobrého k jídlu. Bylo slyšet smích a zpěv, a všichni tančili pod širým nebem, zatímco Lumina a Luciánek stáli uprostřed a svítili nejjasněji ze všech. „Dnes jsme objevili, že světlo je nejsilnější, když ho sdílíme,“ řekl Luciánek a Lumina přikývla. „Ať vždycky svítíme jeden pro druhého,“ dodala s úsměvem. A tak se malí broučci naučili, že i když jsou maličcí, společně dokážou rozzářit i tu největší tmu.