Krokodýl, který se bál vody
Byl jednou jeden malý krokodýl, který se jmenoval Kuba. Nebyl jako ostatní krokodýli, co skákali do vody a plavali tam jako o závod. Kuba se vody bál. Byl to zvláštní krokodýl – měl rád teplo slunce, miloval, když ho hřálo na jeho zelená záda, a rád se procházel po břehu řeky. Ale když se měl přiblížit k vodě, jeho srdce začalo bušit jako zvon. „Co když je voda moc hluboká? Co když mě proud odnese pryč?“ přemítal Kuba každý den. Ostatní krokodýli si hráli a stříkali vodu všude kolem, zatímco Kuba zůstal na suchu a smutně se díval. „Možná nejsem opravdový krokodýl,“ řekl si jednoho dne, když ho ostatní krokodýli zvali, ať si jde s nimi zaplavat.
Kuba žil u veliké řeky, která byla plná ryb, kachen a samozřejmě dalších krokodýlů. Každý den sledoval, jak jeho kamarádi skáčou do vody, potápějí se, hrají si na honěnou, a sem tam si uloví chutnou rybičku k obědu. Ale Kuba stál vždy stranou. „Pojď s námi, Kubo!“ volali na něj ostatní. „Voda je skvělá! Studí tak akorát a krásně osvěží!“ Ale Kuba jen potřásl hlavou. „Ne, dnes ne, možná zítra,“ odpověděl vždy. Ale zítra nikdy nepřišlo. A tak den co den sledoval z břehu a přemýšlel, jaké by to asi bylo – plavat jako opravdový krokodýl. Jenže strach byl silnější.
Jednoho slunečného odpoledne, když si Kuba zase seděl na břehu a zamyšleně pozoroval hladinu řeky, připlazila se k němu stará želva jménem Běta. Byla to moudrá a pomalá želva, která celý svůj život strávila na břehu téhle řeky. „Proč se tak mračíš, maličký?“ zeptala se ho Běta. Kuba povzdechl. „Bojím se vody,“ přiznal se. „Ostatní krokodýli plavou a hrají si, ale já mám strach, že se utopím.“ Želva se na něj mile usmála. „Víš, i já jsem se kdysi bála vody,“ řekla. Kuba se na ni překvapeně podíval. „Ty? Ale ty jsi želva! Ty přece patříš k vodě!“ Běta pokývala hlavou. „To ano, ale trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. Každý strach se dá překonat, když si na něj troufneš po malých krůčcích,“ poradila mu želva moudře.
„Jaké malé krůčky?“ zeptal se Kuba se zvědavostí, protože se mu zdálo, že voda je buď ledová, nebo hluboká, a žádné malé krůčky neexistují. Běta mu jemně vysvětlila, že nemusí skočit do vody hned. „Začni tím, že si namočíš jednu tlapku,“ řekla. „Pak dvě. Postupně si zvykneš a zjistíš, že voda tě nezraní. Je to jako když poprvé vyjdeš na slunce po dlouhé zimě – ze začátku tě to možná trochu šimrá, ale nakonec si to začneš užívat.“ Kuba naslouchal a cítil, jak jeho strach pomalu polevuje. „Zkusím to,“ slíbil nakonec, i když měl ještě v břiše uzel.
Druhý den se Kuba postavil na okraj řeky. Ostatní krokodýli si hráli a ani si nevšimli, že je Kuba tentokrát o něco blíž vodě. „Jen jednu tlapku,“ řekl si pro sebe a opatrně ji ponořil do vody. Byla studená, ale ne nepříjemná. Kuba pocítil jemné chvění a rychle tlapku vytáhl. „To nebylo tak hrozné,“ zamumlal. Další den ponořil dvě tlapky, pak tři, až nakonec stál celý ve vodě. Srdce mu bušilo, ale zároveň cítil, jak ho voda obklopuje a hladí. „Já to zvládám!“ vykřikl překvapeně, a jeho výkřik přehlušil šplouchání kolem. Nakonec si dokonce troufl na malý skok do vody – a neuvěřitelné! Plaval! Pomaloučku, ale jistě!
A tak se stalo, že Kuba překonal svůj největší strach. Postupně začal plavat častěji a častěji, až se mu voda stala druhým domovem. „Vidíš, že to jde,“ řekla mu jednoho dne Běta, když se opět potkali u řeky. Kuba se usmál. „Měla jsi pravdu, Běto. Strach není tak velký, jak se zdá. Někdy ho jen musíme zkusit přelstít malými krůčky,“ řekl a zhluboka se nadechl svěžího vzduchu nad řekou. A od té doby Kuba nejen že plaval, ale také povzbuzoval ostatní malé krokodýly, kteří se možná báli stejně jako kdysi on.
