Kravička Klárka a kouzelná pastvina
Byla jednou jedna kravička jménem Klárka, která žila na malé farmě obklopené zelenými loukami a lesy. Klárka měla bílou srst s černými skvrnami, velké hnědé oči a zvoneček, který cinkal pokaždé, když se Klárka procházela po louce. Každé ráno se probouzela s radostí, protože milovala sluníčko, které ji hřálo na hřbetě, a čerstvou trávu, kterou mohla pomalu žvýkat. „Dobrý den, milá louko!“ volala Klárka a její hlas se nesl až ke vzdálenému lesu. Všechna zvířátka na farmě ji měla ráda, protože Klárka byla velmi laskavá a nikdy neodmítla pomoc. Jednou, když se na farmě zvedl vítr a obloha se zbarvila do šeda, začala Klárka přemýšlet, co se asi nachází za lesem, který lemoval okraj její louky.
Jednoho dne se Klárka rozhodla, že se vydá na malou výpravu za les. Byla zvědavá, jestli tam nenajde něco zajímavého. Po delší procházce mezi stromy, kde slyšela zpívat ptáčky a šustit listí, došla k malému vrátku, které bylo téměř schované pod popínavými rostlinami. Klárkazvědavě strčila do vrátek svým nosem, až se tiše otevřela. Za vrátky se před ní rozprostírala kouzelná pastvina. Tráva na pastvině byla zelenější a šťavnatější než ta, kterou kdy Klárka viděla, a všude kolem kvetly květiny všech barev duhy. Na pastvině se pásli jeleni s lesklými parožím, zaječí rodinky skotačily kolem a včelky zpívaly písně, jako by se mezi sebou domlouvaly. Klárka nemohla uvěřit svým očím. „To je nádhera! Jak je to možné?“ říkala si sama pro sebe. Ve vzduchu cítila něco zvláštního, něco, co vonělo jako směs bylinek a medu, a cítila, že toto místo je opravdu kouzelné. Začala se pomalu procházet po pastvině a rozhlížet se, až najednou zaslechla tiché zahoukání.
Na větvi starého dubu seděla sova s kulatými brýlemi na nose a zkoumavě si Klárku prohlížela. „Hou, hou, koho to tady máme?“ zahoukala sova hlubokým hlasem. Klárka se zastavila a s úctou odpověděla: „Jsem Klárka, kravička z farmy za lesem. Nikdy jsem tu ještě nebyla a chtěla jsem se podívat, co se skrývá za stromy.“ Sova se mírně pousmála a odpověděla: „Vítám tě, Klárko, na kouzelné pastvině. Jsem sova Amálka, hlídačka tohoto zvláštního místa. Tato pastvina není obyčejná – jen ti, kteří mají dobré srdce a touhu pomáhat, sem mohou vstoupit.“ Klárka se podívala na pastvinu a zamyslela se. „Pomáhat? Já vždy ráda pomáhám. Co mohu udělat pro tuto krásnou pastvinu?“ Sova Amálka jí věnovala dlouhý pohled a tiše odpověděla: „Bohužel máme problém, Klárko. Něco narušuje kouzlo této pastviny a lesní zvířátka jsou z toho neklidná.“
Sova Amálka se zhluboka nadechla a vysvětlila Klárce, že pastvina začíná pomalu ztrácet své kouzlo. Tráva už nebyla tak šťavnatá a květiny začaly vadnout. „Něco se děje u pramene potoka, který pastvinu zavlažuje,“ řekla sova. Klárka se zadívala směrem, kterým sova ukazovala svým křídlem. V dálce viděla potůček, který vedl z lesa a zásoboval pastvinu vodou. Klárka se rozhodla, že půjde zjistit, co se děje. Když dorazila k pramenu, uviděla, že potok je zablokovaný hromadou větví a kamenů. Voda nemohla volně téct a zvířátka proto neměla dostatek vody k pití. Klárka si uvědomila, že musí něco udělat, aby pomohla všem, kdo na pastvině žijí. Bez váhání se rozhodla přiložit kopýtko k dílu.
Klárka se pustila do práce, ale větve a kameny byly těžší, než očekávala. Začala odstraňovat menší větve, ale brzy jí došly síly. Najednou kolem ní přiběhlo několik zvířátek – malý zajíček, jezevec a dokonce i jelen s parožím. „My ti pomůžeme, Klárko!“ volal zajíček. Jelen svými silnými parohy odsunul velký kámen, zatímco jezevec se prodral pod hromadou a tlačil větve stranou. Klárka se usmála a všem poděkovala: „Děkuji vám, přátelé. Společně to dokážeme!“ Práce šla rychleji, když všichni spojili své síly. Brzy byla hromada odklizená a voda začala znovu téct. Potůček se rozběhl po pastvině a zvířátka radostně poskakovala kolem, když uviděla, jak tráva začíná opět růst a květiny se znovu rozvíjejí.
Když byla pastvina znovu plná života, sova Amálka přiletěla k prameni a s úsměvem na tváři Klárce řekla: „Díky tobě, Klárko, a vašemu společnému úsilí je kouzlo pastviny zachráněno. Jsi opravdu neobyčejná kravička!“ Klárka se zasmála a odpověděla: „Nebylo to jen mou zásluhou. Všichni jsme se spojili, a to je to, co je na pomoci nejkrásnější.“ Zvířátka se rozhodla uspořádat slavnost na počest Klárky a její odvahy. Večer se na pastvině rozsvítily světlušky, zvířátka tančila a zpívala a Klárka se cítila tak šťastná, že si ani nevšimla, jak se blíží noc. Když se rozloučila se svými novými přáteli a vrátila se zpátky na farmu, usnula pod hvězdnou oblohou s pocitem, že dokáže pomoci, když to je potřeba. A tak skončila pohádka o kravičce Klárce a kouzelné pastvině, kde dobrota srdce a ochota pomáhat přinesly radost a štěstí všem.
