Krab a korálový klíč

Malý krab Kvido se probudil brzy ráno, ještě než slunce prosvítilo hladinu moře. Rád se toulal po útesu a hledal malé mušličky, které si schovával do své skrýše pod velkým kamenem. To ráno ale našel něco, co nikdy předtím neviděl – mezi pískem a mořskou trávou ležel klíč, celý spletený z červených a růžových korálů, jemně se třpytící ve vodních paprscích. „Co ty tady děláš?“ zašeptal Kvido do bublin, které mu unikly z klepeta. Klíč byl těžký a chladný, a když ho krab přidržel u ouška, slyšel v něm tichounké šumění, jako by vyprávěl příběh z dávných dob. Kvido cítil, že to není obyčejný předmět, a rozhodl se zjistit, co skrývá jeho tajemství.

Na cestě domů potkal starou mořskou želvu Irmu, která znala příběhy, jež se vyprávěly po generace. Když uviděla klíč, oči se jí rozzářily jako dvě perly. „Kvido, to je korálový klíč,“ řekla pomalu, „říká se, že otevírá pokladnici ukrytou hluboko v srdci podmořské sopky. Ale tam se vydávají jen ti, kdo mají odvahu a dobré srdce.“ Kvido se v duchu zachvěl – sopka zněla nebezpečně, ale touha vědět, co klíč odemyká, byla silnější než strach. „Půjdu tam,“ prohlásil tiše, i když mu srdíčko bušilo, a Irma mu požehnala šťastnou plavbu.

Cesta nebyla jednoduchá. Kvido musel proplout mezi pestrobarevnými útesy, kde se občas objevil zvědavý rejnok nebo rychlý tuňák. Pak přišly temné jeskyně, kde se od stěn odráželo jeho vlastní echo, a nad hlavou mu visela hejna medúz jako zářící lampiony. Musel dávat pozor, aby klíč nevypadl z klepeta, protože každý mořský tvor, který ho zahlédl, se okamžitě ptal, odkud ho má. „To je tajemství,“ odpovídal Kvido a plul dál. V hloubi moře se voda stávala teplejší a teplejší, což mu připomnělo, že sopka je blízko.

Na jedné zastávce potkal malou stříbrnou rybku Bublinku, která se mu nabídla jako průvodce, protože znala cestu mezi nebezpečnými proudy. O kousek dál se k nim přidala i chobotnička Sárka, která měla chápavá chapadla schopná dosáhnout do úzkých škvír. Společně tvořili neporazitelný tým – Bublinka vždy včas upozornila na proudy, Sárka odtáhla kameny, které bránily v cestě, a Kvido držel klíč pevně, jako by to byl jeho nejcennější poklad. Přátelé si cestou povídali a zpívali bublinkové písničky, aby jim cesta ubíhala rychleji.

Když konečně dorazili k sopce, teplé proudy je objaly jako ruce a z hlubin se zvedaly bubliny horké páry. Bylo těžké se dostat blíž, protože voda se vařila a proudy byly zrádné. „Musíme počkat, až se sopka uklidní,“ navrhla Sárka, a tak se ukryli za velkým balvanem a čekali. Když proudy na chvíli polevily, rychle propluli k jejímu úpatí. Tam, mezi dvěma černými skalami, našli obrovské dveře porostlé mořskými řasami. Kvido opatrně zasunul klíč do zámku a ten se s tichým cvaknutím pootočil.

Dveře se otevřely a před nimi se rozprostřela jeskyně plná pokladů – zlaté perly, zářící drahokamy, lastury tak velké, že by v nich mohl spát malý delfín. Ale uprostřed stála truhlice s mapou, nakreslenou z jemných korálů. „To je mapa ke skrytým zahradám,“ vydechla Bublinka. Bylo jasné, že tenhle poklad nepatří jen jednomu z nich, ale všem, kdo mají odvahu a čisté srdce. A tak si přátelé slíbili, že zahrady navštíví společně a udrží jejich polohu v tajnosti, aby zůstaly bezpečným domovem pro mořský život. Kvido si uvědomil, že opravdovým pokladem byla jejich společná cesta a přátelství, které na ní našli.