Kouzelný les a ztracené světýlko

Jednoho letního večera se malá dívka jménem Amálka vydala na procházku za svou vesnici. Bylo to její oblíbené místo, kde se mohlo stát cokoliv – za vesnicí začínal kouzelný les. Stromy tam šuměly jinak než jinde, a když vítr foukal mezi větvemi, Amálka často slyšela tiché šeptání, jako by si stromy povídaly. Amálka milovala tyto večerní toulky, protože jí připadalo, že každý krok hlouběji do lesa přináší nové tajemství. Tentokrát se ale všechno zdálo ještě kouzelnější. Jak se zanořila do lesa, všimla si, že na obloze se začínají objevovat malá světélka, která tančila kolem větví a vypadala jako hvězdy. „Jako kdybych se ocitla přímo mezi nebesy!“ řekla si Amálka s úžasem a usmála se. Netušila, že dnes večer zažije dobrodružství, které ji zavede hlouběji do kouzelného světa, než by si kdy dokázala představit.

Jak tak Amálka pokračovala dál, uslyšela tichý vzlykot. Opatrně se přiblížila k místu, odkud zvuky přicházely, a uviděla malého skřítka sedícího pod velkým dubem. Skřítek měl malé křidélka a hlavu sklopenou, a z očí mu kapaly drobné, zářivé slzičky, které se vpíjely do trávy a rozsvěcovaly ji jako lucerny. „Proč pláčeš?“ zeptala se Amálka něžně. Skřítek vzhlédl, a když uviděl, že se na něj dívá přátelský obličej, povzdychl si: „Jsem skřítek Světluška a ztratil jsem své světýlko. Bez něj nemohu letět zpět domů a v lese bude tma.“ Amálka si přiklekla k malému skřítkovi a podívala se mu do očí: „Neboj se, pomůžu ti najít tvé světýlko. Společně ho určitě najdeme.“ Světluška se na ni vděčně usmál a malinko se mu rozjasnila tvář. „Opravdu mi pomůžeš? Jsi moc hodná,“ řekl, a jeho hlásek zněl jako šepot větru mezi lístky.

Amálka se Světluškou se vydali hluboko do lesa. Les byl plný neznámých zvuků, a ačkoliv by se možná sama bála, tentokrát byla odhodlaná pomoci malému skřítkovi. Procházeli kolem velkých kapradin, podlézali nízké větve a přeskakovali potůčky. Světluška vyprávěl Amálce o svém domově – kouzelné mýtině, kde všichni skřítkové svítí a tančí při úplňku. „Bez svého světýlka se ale nemohu vrátit, ani si s ostatními zatančit,“ povzdechl si. Amálka si všimla, že jak se skřítek zasmušile mračil, svět kolem nich jakoby pohasl. „Neboj se,“ pověděla mu pevně, „dokud budeme spolu, světýlko určitě najdeme.“ A tak šli dál, volali světýlko jménem a doufali, že je les zavede na správné místo. Před nimi se náhle objevil kouzelný most, který vedl přes široký potok. Byl celý pokrytý mechem a malými zářícími kamínky, které tvořily stezku do neznáma.

Když došli k mostu, přistála před nimi velká, majestátní sova. Byla to sova Rozálie, kterou znali všichni obyvatelé lesa. Rozálie byla známá svou moudrostí a radou, kterou poskytovala těm, kteří ji potřebovali. „Co vás vede k mému mostu, maličcí cestovatelé?“ zahoukala hlubokým hlasem, který zněl jako ozvěna hromu. Světluška se třásl, ale Amálka odpověděla odvážně: „Hledáme ztracené světýlko mého přítele. Bez něj se nemůže vrátit domů.“ Sova Rozálie si je dlouze prohlížela svýma velikýma, žlutýma očima, a pak kývla hlavou. „Světýlko se ztratilo na druhé straně lesa, tam, kde rostou největší stromy. Abyste tam došli, musíte překonat tento most a nevzdávat se, ať potkáte cokoliv.“ Amálka poděkovala a společně se Světluškou vykročili na most. Kamínky pod jejich nohama zářily a světélkovaly, jako by je povzbuzovaly na cestě k cíli.

Po dlouhé cestě plné nástrah – prodírali se hustými křovinami, překonávali bažiny a občas se schovávali před nočními zvířaty – se dostali na místo, kde les ustupoval a vytvářel malou mýtinu. Na samém středu mýtiny stál starý, mohutný strom, který vypadal, jako by měl stovky let. Na jedné z jeho nejnižších větví uviděli něco jemně třpytícího se. „To je ono!“ vykřikl Světluška radostně a začal mávat svými malými křidélky. Amálka se k němu připojila a oba se opatrně přiblížili ke stromu. Světýlko se třpytilo jako malá hvězda a čekalo na svého majitele. „Jsi zase doma,“ řekla Amálka, když ho Světluška opatrně vzal do svých rukou. Jakmile se světýlko dotklo skřítkových dlaní, okamžitě se rozzářilo jasněji než kdy dříve. Světluška vzlétl a začal kolem Amálky tančit ve vzduchu, zatímco les kolem nich se rozzářil novým světlem. „Děkuji ti, Amálko,“ zazářil Světluška, „bez tebe bych se nikdy nevrátil domů.“

Když se vraceli zpět, les už nebyl temný ani strašidelný. Všude kolem se objevovaly světélka dalších skřítků, kteří přilétali pozdravit svého ztraceného kamaráda. Amálka cítila, jak se kolem ní rozlévá teplo a radost, a věděla, že zažila něco mimořádného. Na okraji lesa se Světluška zastavil a řekl: „Amálko, za tvou laskavost ti chci splnit jedno přání. Řekni si, cokoliv chceš.“ Amálka se na okamžik zamyslela a pak se usmála: „Přeji si, aby tento kouzelný les byl vždy tak krásný a plný světla, jako dnes večer.“ Světluška se usmál a dotkl se její ruky svým světýlkem. „Tvé přání se splní, protože jsi měla čisté srdce,“ řekl. A tak se Amálka rozloučila se svým novým přítelem, a když se vracela domů, věděla, že kouzelný les bude vždy jejím místem, kde mohou ožívat ty nejkrásnější sny.