Kouzelný javor a ztracený klíč
V malé vesničce na okraji hustého lesa bydlela holčička jménem Anička. Jednoho podvečera, když se slunce pomalu ztrácelo za obzorem a jeho paprsky obarvovaly stromy do zlata, rozhodla se Anička projít po lesní pěšině. Prošla kolem staré chalupy paní Růženy a pokračovala dál, až narazila na starý javor, který stál uprostřed malé mýtinky. Byl to zvláštní javor, jeho větve byly pokroucené a kořeny vyčnívaly nad zemí jako stařecké ruce. Najednou slyšela tichý šepot: „Přijď blíž, Aničko, mám pro tebe tajemství.“ Anička se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Přesto se odvážila přistoupit k javoru a opatrně se dotkla jeho kůry. Strom se lehce zavlnil a z jedné z větví vypadl malý, zlatý klíč. Anička ho uchopila do dlaně a ucítila, jak se klíč lehce hřeje. „Co to asi otevírá?“ zašeptala si sama pro sebe a zamyšleně pohlédla do hlubin lesa.
Anička se podívala na zlatý klíč ve své ručce a její srdíčko bušilo zvědavostí. Co by asi tak mohl otevírat? Zase slyšela ten tichý, ale vlídný hlas: „Ten klíč je kouzelný, Aničko, odemkne tajemství lesa.“ Anička chvíli přemýšlela, jestli to není nějaký sen, ale klíč byl opravdový a teplý. Pohlédla na javor a zeptala se: „Kde najdu zámek, který k němu patří?“ Javor se opět lehce zavlnil a jeho listy zašuměly: „Najdi staré dveře ukryté mezi kořeny na druhém konci lesa. Jenom ti, co se nebojí, je mohou spatřit.“ Anička se rozhodla, že půjde dál a pokusí se dveře najít, i když už se začínalo stmívat. Klíč pevně svírala v ruce, a když udělala první krok směrem do lesa, měla pocit, že se jí cesta sama ukazuje.
Cesta lesem byla plná překvapení. Anička kráčela mezi hustými keři a velikými stromy, které se nad ní skláněly, jako by jí chtěly chránit. Najednou uviděla lesní zvířátka – malou veverku, která se na ni zvědavě dívala, a ježka, který jí přišel až ke špičkám bot. „Hledáš něco, Aničko?“ zeptala se veverka a švihla ocáskem. Anička přikývla a ukázala klíč. „Hledám dveře, které by tento klíč mohl otevřít.“ Veverka seskočila z větve a začala skákat po pěšině, ukazujíc směr. „Pojď za mnou!“ zvolala. Anička ji následovala, a po nějaké době došla k místu, kde země byla porostlá mechem a obrovské kořeny starých stromů tvořily zvláštní tvar. Všimla si, že mezi dvěma kořeny se cosi třpytí. Když přišla blíž, spatřila staré dřevěné dveře, téměř zarostlé a pokryté mechem. Bez váhání vložila klíč do zámku, a dveře se s tichým skřípotem otevřely.
Za dveřmi se rozprostírala nádherná zahrada plná květin, které nikdy předtím neviděla. Květy svítily ve všech barvách, bzučely kolem nich včelky a v dálce tekla malá křišťálová říčka. Anička vykročila do zahrady a všimla si, že na jejím konci stojí nádherný altánek. Uvnitř altánku seděla stará paní s laskavým úsměvem, oblečená v šatech, které se zdály být utkané z pavučin a kapek rosy. „Vítej, statečná Aničko,“ řekla stařenka, „odvážila ses najít kouzelné dveře a odemknout tajemství lesa. Tvá odvaha a dobré srdce tě sem přivedly. Nyní si můžeš přát cokoli.“ Anička se zamyslela. Měla všechno, co potřebovala – milující rodinu, kamarády a krásnou vesnici. Pak se usmála a řekla: „Přeji si, aby se všechny děti na světě mohly cítit tak šťastné jako já.“ Stařenka se usmála, pokývla hlavou a zatleskala. Kolem Aničky se začaly točit květiny, zpívaly tichou píseň, a Anička se ocitla zpět na mýtině, vedle starého javoru, s klíčem v ruce. Ačkoliv už nebyl kouzelný, věděla, že všechno, co prožila, bylo skutečné. A když se vrátila domů, maminka se na ni usmála: „Kdepak jsi byla, Aničko?“ Anička jen tajemně zamrkala a odpověděla: „V kouzelném lese, mami.“ A maminka se usmála, protože věděla, že děti někdy opravdu najdou cesty, které dospělí už dávno zapomněli.
Dobrou noc, děti.
