Kouzelná lesní lampička
Králíček Jeníček byl malý a velmi zvídavý. Každou noc ležel ve své měkké norce pod velkým dubem a díval se na třpytivé hvězdy mezi větvemi. Jedné noci se mu zdál krásný sen. Ve snu se procházel tmavým lesem, ale všude kolem zářilo měkké a teplé světlo. „Kdyby takový les existoval, nebyl by vůbec strašidelný,“ řekl si Jeníček, když se probudil. Snídaně ho nijak nezajímala, stále přemýšlel o tom zvláštním světle. Nakonec se rozhodl, že to musí zjistit. Sebral veškerou odvahu a vydal se na cestu za tajemstvím kouzelného světla.
Jeníček procházel lesem, kam až ho jeho tlapky zanesly. Cestou potkal několik svých kamarádů. Ježek Pepa se zvědavě ptal: „Kam kráčíš, Jeníčku?“ Králíček odpověděl, že hledá tajemné světlo, které viděl ve snu. Pepa mu popřál hodně štěstí, ale hned na to se schoval do svého klubíčka. Jeníček šel dál a narazil na veverku Viki, která právě sbírala oříšky. „Ach, ty hledáš světlo?“ podívala se na něj Viki svýma malýma, bystrýma očima. „Možná vím, kde bys ho mohl najít,“ řekla a pohladila si ocas. Viki byla kouzelná veverka, to každý v lese věděl, ale málokdo tušil, jak mocná je její kouzla. „Pojď za mnou, ukážu ti cestu,“ nabídla se a skočila z větve na větev, zatímco Jeníček poskakoval pod ní.
Viki vedla Jeníčka hluboko do lesa, kde stromy rostly tak hustě, že nebe bylo téměř neviditelné. Všude byla tma a Jeníček se začínal trochu bát. Ale náhle mezi větvemi zahlédl něco zvláštního. Malé zlatavé světélko blikalo a pohybovalo se mezi stromy, jako by to bylo živé. „Podívej!“ zvolal Jeníček nadšeně. „To musí být to kouzelné světlo!“ Viki se usmála a odpověděla: „Ano, to je kouzelná lesní lampička. Ochránci lesa ji používají, aby hlídali, zda je vše v pořádku.“ Jeníček se nemohl přestat dívat na lampičku, která zářila tak klidně a teple. „Ale co se to děje?“ zamračil se Jeníček, když si všiml, že světlo náhle slábne a začíná pohasínat.
Viki vysvětlila Jeníčkovi, že lampička slábne, protože les potřebuje pomoc. „Něco narušilo klid lesa,“ šeptala. Jeníček byl odhodlaný, že musí něco udělat. Spolu s Viki začali hledat, co způsobuje problém. Nakonec objevili starý spadlý strom, který blokoval malý potok. „To je ono!“ vykřikla Viki. „Potok nemůže proudit a rostliny žízní, proto lampička slábne.“ Jeníček se hned pustil do práce. S Viki a několika dalšími zvířaty společnými silami odstranili kládu a uvolnili cestu vodě. Potok znovu začal šumět a lampička se pomalu rozzářila jasněji než kdy předtím. Jeníček se díval na světlo a cítil, jak mu srdce naplňuje radost. „Splnili jsme to,“ řekl tiše, „les bude opět zářit.“
Když byla práce hotová, veverka Viki se otočila k Jeníčkovi a řekla: „Jeníčku, díky tvé odvaze a ochotě pomoci se kouzelná lampička vrátila ke své plné síle. Les ti bude vděčný navždy.“ Jeníček se usmál a poděkoval Viki za pomoc. Všichni jeho kamarádi, kteří se mezitím sešli kolem potoka, mu hlasitě zatleskali. Jeníček se cítil šťastný, ale byl už unavený. Vrátil se do své norky, kde se zavrtal do měkké trávy a zavřel oči. Tentokrát usínal beze strachu, protože věděl, že kouzelná lesní lampička svítí a chrání celý les. A když přišla noc, Jeníček měl další krásný sen – tentokrát o lese, který září a v němž se žádné malé zvířátko už nemusí bát tmy.
