Kohoutek, co nekokrhá – a přesto budí svět

Daleko za lesy, kopci a poli ležela maličká, ale velmi spořádaná vesnička jménem Sluníčkov. Všichni obyvatelé tam žili v krásné shodě – babičky pletly ponožky na zápraží, děti běhaly s motýly, a kocour Mourek spal vždy přesně na lavičce před pekárnou. Ale jedno bylo úplně nejdůležitější: každé ráno celá vesnice vstávala přesně na vteřinu díky jednomu jedinému tvorečkovi – starému kohoutovi jménem Bohouš. Jeho mocné kokrhání „Kikirikííííí!“ se neslo celou vesnicí jako pohlazení od slunce. „Kikirikííííí!“ zaznělo každé ráno, a hned poté se rozvoněla pec, babičky otevřely okna a děda Vilém šel obracet seno. Byl to zvuk, bez kterého by Sluníčkov prostě nemohl fungovat. Všichni říkali, že Bohouš je jako vesnický budík – jen o mnoho milejší a chlupatější. Ale jak to tak bývá, čas plyne i pro kohouty…

Jednoho slunečného dne se stalo něco nečekaného – Bohouš, ač stále čiperný, zakokrhal naposledy a se vznešeným pohledem odkráčel do kohoutího důchodu. „Teď už mě čeká jen relax a zrní na slámě,“ smál se, když ho děti hladily po křídlech. A tak na dvůr přišel nový obyvatel – mladý, čerstvě vylíhlý kohoutek jménem Kvído. Byl barevný jako duha, s peříčky lesklými jako kapky rosy. „Tak tohle je náš nový budíček?“ špitali si zvědavě slepičky, kačer i koza Blanka. Kvído se nervózně rozhlížel, načechral si peří a v duchu si říkal: „Musím to zvládnout. Celá vesnice čeká na mě.“ Ještě tu noc nespal – zkoušel trénovat kokrhání. Ale ať se snažil, jak chtěl, z jeho zobáčku se ozývalo jen podivné, táhlé a kňouravé: „Kňuuu… kňuuu…“ No bodejť, když to byl kohoutek s hlasem jako čerstvě probuzené kotě.

A přišlo první ráno. Slunce už šimralo nebe růžovými prsty a v celé vesnici bylo ticho jako v hrníčku s medem. Kvído se zhluboka nadechl a pokusil se o hrdinské kokrhání. Ale… „Kňuuu…“ znělo ospale a tichounce, sotva hlasitěji než šepot pod peřinou. A výsledek? Nikdo nevstal. Pec zůstala studená, chleba se nepek, děti se zpozdily do školy, a kocour Mourek spal na lavičce až do oběda. Babička Ludmila si rozespale mnula oči: „To je divný… já zaspala! A copak já někdy zaspím?“ A děda Vilém se mračil: „Beze zvonění toho kohouta to tady jde celé do kopru!“ Všichni se sjeli k chlívku, kde stál nešťastný Kvído se svěšenými křídly. „Já… já se snažil,“ šeptl, a v očích měl slzičky velké jako kroupy. Vesnice byla smutná, kohoutek sklíčený a všichni si přáli jediné – aby zase zaznělo pořádné „Kikirikíííí!“

Následující dny byly pro Kvída těžké jako pytel zrní. Každý večer trénoval, poskakoval po seníku, zkoušel dýchat nosem i zobákem zároveň, ale ať dělal co dělal – pokaždé to skončilo táhlým „Kňuuu…“ A co bylo nejhorší – některé slepice se mu potají smály a kocour Mourek mu na schodech nechával šišky místo dárků. „Nech toho, Mouku, to není milé!“ křičela na něj koza Blanka, která měla pro Kvída slabost. A Kvído? Ten snil o tom, že jednou bude stejně slavný jako Bohouš. „Možná jsem pokažený kohout… nebo jsem jenom jiný,“ šeptal sám sobě do stébla slámy. A vtom se stalo něco podivuhodného. Jednoho večera, když se úplněk plazil po střechách a celá vesnice už dávno spala, uslyšel kohoutek tiché „Kňuuu…“ ozývající se z lesa. Stejné jako jeho. „To… to nebyl sen?“ Kvído se opatrně vydal za zvukem.

Ráno na to se stalo něco zvláštního. Kvído se vrátil z lesa úplně jiný – měl lesk v očích, peří našuchorené a v zobáčku nový tón. Nestál na zídce jako dřív, ale přímo na střeše kurníku a hluboce se nadechl. Pak zaznělo: „KŇUUUUUUUUUUUUU!“ Ale tentokrát… to nebyl jen obyčejný zvuk. Byl to zvuk, který projel vesnicí jako šimrání po patách. Děti se rozesmály ze spaní, babičce Ludmile samy spadly ponožky z kolen, a i kocour Mourek se s úsměvem protáhl: „To je… zvláštní… a vlastně moc krásné.“ I pec se rozhořela sama, jako by chtěla říct: „Tak jo, nový den začal.“ Zvuk „Kňuuu“ měl něco kouzelného – probouzel nejen těla, ale i srdce. Lidé se usmívali, zdravili se, dokonce i děda Vilém, který se jinak mračil i na slunce, řekl: „Tohle je to nejhezčí ráno, co pamatuju.“ Kvído stál na střeše a poprvé se cítil jako opravdový kohout. Možná neměl „kikirikí“, ale měl něco svého. A to bylo víc než dost.

Od té doby se ve Sluníčkově vstávalo jinak – ne na „kikirikí“, ale na „kŇUUUUUU“, které bylo jako pohlazení, jako smích v polštáři. Kvído se stal hrdinou a všichni si na nový zvuk zvykli tak, že si ho začali zpívat i děti na školní besídce. „Kňuuu sem, kňuuu tam, Kvído nás budí každý den sám!“ zpívala celá škola. Kohoutek už netrénoval kokrhání – místo toho rozdával radost a každé ráno vítal slunce se svým vlastním hlasem. A víš co? I Bohouš se občas přišel podívat. „Tak tohle je nástupce jak se patří,“ řekl dojatě. Kvído mu s úsměvem odpověděl: „Každý máme svůj zvuk, jen ho musíme najít.“ A vesnice byla zase šťastná. Kocour Mourek přestal tropit hlouposti, slepičky se chlubily, že znají slavného kohouta, a pec pekla ty nejvoňavější housky. A když padla noc a děti uléhaly do postýlek, Kvído vždy potichoučku zašeptal z komína: „Kňuuu… dobrou noc…“ A bylo.