Kohout Zlatohřbítek a tajemství ranního zpěvu

Na malé farmě, obklopené zelenými loukami a barevnými květinami, žil kohout jménem Zlatohřbítek. Jeho peří bylo lesklé a zlaté, a hřeben na hlavě červenější než růže na zahradě. Každé ráno, když první paprsky slunce pohladily zem, zakokrhal tak hlasitě a krásně, že probudil nejen farmu, ale i celý les. Všechna zvířata ho znala jako největšího zpěváka a každý den se těšila, až jeho zvučný hlas ozve se z dvorku. Děti na farmě si o něm vyprávěly, že jeho zpěv má kouzelnou moc – kdo ho slyší, probudí se s radostí v srdci. Zlatohřbítek byl na svůj hlas pyšný a nikdy by si nepomyslel, že by mohl mít nějaký problém.

Jednoho dne, když kohoutí ráno mělo nastat jako každé jiné, Zlatohřbítek otevřel oči a vstal na své silné nohy. Napřímil hrdlo, jako vždy, a chystal se spustit svůj kouzelný zpěv. Ale ouha! Nic. Ani jedno zakokrhání z něj nevylezlo. Pokusil se znovu a znovu, ale jen ticho naplnilo dvůr. Slepičky se na něj začaly zvědavě dívat a prasátka na farmě odevzdaně odfrkla. „Co se to děje?“ přemýšlel Zlatohřbítek zoufale. „Jak jen mám vzbudit farmu a celý les?“ Neměl ponětí, co dělat. Bylo to poprvé v jeho životě, co ztratil svůj hlas. Obavy mu svíraly srdce a on se rozhodl, že musí rychle najít pomoc.

Zlatohřbítek se vydal na dlouhou pouť kolem farmy, kde se setkal se svými zvířecími kamarády. Nejdřív navštívil krávu Bělu. „Bělo, Bělo, ztratil jsem svůj hlas! Nemůžeš mi nějak pomoci?“ ptal se zoufale. Kráva zamyšleně pokývala hlavou a řekla: „Možná bys měl zkusit horké mléko, ale nevím, jestli to pomůže na hlas.“ Zlatohřbítek poděkoval a šel dál. Cestou potkal veselého kačera Pepíka, který mu poradil: „Zkus si zacvičit křídly, to vždycky pomáhá! Já když si rozhýbu křídla, hned se cítím líp!“ Ale ani to nezabralo. Zlatohřbítek se začal cítit čím dál zoufaleji. Když už to vypadalo, že nikdo nebude vědět, co dělat, ozvala se od lesa moudrá sova.

Sova, která seděla na větvi starého dubu, zavolala na Zlatohřbítka: „Pojď sem, kohoutku, něco ti povím.“ Zlatohřbítek se přiblížil, plný naděje. „Ztratils hlas, protože jsi zapomněl na kouzlo, které tě drží silným. To kouzlo leží v lesním prameni, hluboko v lese, kde zurčí čistá voda. Jdi tam, napij se z pramene, a tvůj hlas se ti vrátí.“ Zlatohřbítek poslouchal každé sovino slovo s úctou. Nikdy neslyšel o žádném kouzelném prameni, ale sova byla nejmoudřejší ze všech tvorů. „Děkuji ti, soví moudrosti,“ poděkoval a rozběhl se rovnou do lesa, aby našel ten tajemný pramen.

Cesta do lesa byla dlouhá a plná dobrodružství, ale Zlatohřbítek byl odhodlaný. Prošel kolem vysokých stromů, přes potoky a přes hromady spadaného listí, až konečně uslyšel tichý zvuk pramene, jak se hladí s kameny. Když dorazil na místo, pramen zářil v měsíčním světle, jako by byl skutečně kouzelný. Zlatohřbítek se sklonil, nabral do zobáku čerstvou vodu a pomalu ji spolkl. Najednou pocítil, jak se mu v hrdle rozeznívá starý dobrý hlas. „Kikiriký!“ zkusil znovu a jeho zpěv byl zpět! S radostí v srdci a obnovenou silou se vrátil na farmu, kde už všichni netrpělivě čekali. Když slunce vykouklo nad obzor, Zlatohřbítek naposledy zakokrhal a probudil celou farmu a les. A od té doby nikdy nezapomněl na tajemství pramene, které mu vrátilo jeho kouzelný hlas.