Kočka, která chytala sny

Kdysi dávno, v malém městečku pod vysokými kopci, žila kočička jménem Mína. Mína nebyla obyčejnou kočičkou, měla totiž krásně huňatý ocas, který rád čechral vítr při nočním rozjímání. Každou noc sedávala Mína na střeše starého domu a pozorovala, jak se pod zářícími hvězdami město ukládá ke spánku. Jednoho večera, zatímco měsíc jasně zářil, objevila Mína něco zvláštního. Vedle ní ležela kouzelná síťka, třpytila se a zářila slabým světlem. Mína byla zvědavá kočička, a tak vzala síťku mezi tlapky a jemně ji zkoumala. Hned jak ji uchopila, síťka se magicky roztáhla a vypadala, jako kdyby byla stvořena pro chytání nejkřehčích snů.

Zvědavost přemohla Mínu a rozhodla se, že tuto síťku vyzkouší. Když se městečko ponořilo do tiché noci, Mína opatrně mávala sítěčkou nad střechami a sledovala, jak se různobarevné sny začínají pomalu zachycovat do jejích jemných ok. Byly to sny dětí, které spaly ve svých teplých postýlkách, a každá myšlenka, kterou síťka chytila, byla jako malý drahokam, který se třpytil na měsíčním světle. Mína byla nadšená, že může pomáhat snům zůstat pohromadě a později je zase jemně vypustit zpět ke snícím. Jenže jedné noci se Mína nechtěně dopustila chyby. Namísto snu chytila k síti i malou noční můru, která do ní vklouzla, aniž by si toho Mína všimla.

Když si Mína uvědomila, že se spolu se sny zapletla i noční můra, zpočátku byla trochu polekaná. Noční můra se v síti vrtěla a pokoušela se dostat ven, ale síťka ji pevně držela. Byla to malá a neposedná stvoření, s tmavými očičkama a černým kožíškem. Mína cítila, jak se noční můra třese strachem a hněvem a najednou ji napadlo, že by nemusela být zlá, možná jen potřebuje někoho, kdo by ji pochopil. „Nebuď smutná,“ promluvila Mína mírným hlasem. „Možná bychom si mohli pomoci. Co kdybychom se nejdřív spřátelily?“ Noční můra se na Mínu zadívala s nedůvěrou, ale Mínina laskavost ji pomalu přemohla.

V následujících nocích se Mína rozhodla, že noční můru naučí, jak přinášet lidem radost. Každou noc spolu sedávaly na střechách a Mína ukazovala malé noční můře, jak nejen chytat, ale i vytvářet krásné sny. Bylo to zvláštní, noční můra působila v Mínině přítomnosti klidněji a občas i zavrněla, když se jí podařilo vyplést hezký sen z vlastního snového prachu. Naučila se, že může lidem přinášet úsměvy namísto strachů. Mína byla trpělivá a noční můra, jejíž jméno bylo Nela, se brzo změnila z neklidné bytosti na veselého a hravého tvora. Staly se z nich přítelkyně, které si navzájem důvěřovaly.

Jednoho večera, když měsíc opět vysoko zářil, přišly za Mínou a Nelou děti z městečka, které o zvláštních snech slyšely. Byly zvědavé a přinášely s sebou malé přáníčka napsaná na papírcích, které chtěly proměnit ve sny. Mína s Nelou se pustily do práce, házely přáníčka do sítě a společně vyplétaly sny plné kouzel a nezapomenutelných dobrodružství. „Podívejte,“ smála se Nela při každém novém snu, „teď už děti nebudou mít důvod se bát tmy.“ Mína byla na svou malou kamarádku pyšná a s pýchou sledovala, jak si děti radostně šeptají o svých nových snech.

Nakonec se z kouzelné síťky stal symbol přátelství a naděje v celém městečku. Děti večer usínaly s vědomím, že jejich sny jsou v bezpečí, a že jim noc přinese jen ty nejkrásnější příběhy. Mína i Nela pochopily, že i z malého a zpočátku zlého stvoření se může stát dobrý a laskavý přítel, pokud dostane šanci. A tak se stalo, že kočička Mína a noční můra Nela prožívaly každou noc plnou kouzel a radosti, vděčné za okamžik, kdy se jejich cesty protnuly pod jasnou zářící oblohou. Děti usínaly s úsměvem a Mína věděla, že právě našla své poslání – hlídat sny a přinášet mír a radost do všech srdcí, které to potřebují.