Kobylka Kája a zelené království

Na louce, kde kobylka Kája bydlela, svítilo toho rána slunce tak jasně, že každá kapka rosy na listech jiskřila jako malé světélko. Kája skákala z listu na list a hledala nejlepší snídani, když si na samém kraji všimla něčeho podivného – malého trávníčku, který zářil jiným odstínem zelené než všechny ostatní. Každý stéblo tam bylo neobyčejně vysoké, s listy rovnými jako věžní stěny a na špičkách se leskly kapky rosy tak kulaté, že připomínaly skleněné koule. „Co to jen může být?“ zašeptala Kája sama k sobě a opatrně přiskočila blíž. Jakmile dopadla mezi ta zvláštní stébla, měla pocit, že vstoupila do miniaturního království, kde se tráva proměnila v paláce a rosa v křišťálová okna. Vzduch tu voněl jinak – svěže, ale i trochu tajemně, jako by se v každé kapce skrývalo malé kouzlo, které čeká, až ho někdo odhalí.

Ještě než se Kája stačila rozhlédnout, zpoza jednoho stébla vykoukly tři drobné postavičky. Byly sotva půl tak velké jako ona, měly zelené kabátky a na hlavě jemné čepičky spletené z trav. „Vítej, poselkyně z daleka!“ zvolal ten největší a uklonil se. Kája zamrkala a nesměle se zeptala: „Poselkyně? Já jsem jen Kája…“ Strážci jí vyprávěli, že kdysi tady vládla Královna trávy, která uměla každé ráno probudit stébla zpěvem a rosu proměnit v nejčistší vodu na celé louce. Ale před několika dny beze stopy zmizela. „Bez ní království chřadne,“ povzdechl si jeden strážce a ukázal na rosu, která už na některých listech ztrácela lesk. Kája pocítila, jak jí v hrudi roste odhodlání. „Možná… možná bych vám mohla pomoct.“

Kája se tedy vydala do hlubin zeleného království. Procházela mezi stébly tak vysokými, že se zdály být sloupy velkého paláce. Pod jedním listem objevila hudební broučky, kteří hráli jemné melodie na svá křidélka, ale dnes zněly smutně. „Hráli bychom radostněji, kdyby tu byla naše královna,“ šeptli. U paty jiného stébla našla starého ježka, který spal schoulený v mechovém pelíšku. Když ho probudila, zamžoural na ni a řekl: „Viděl jsem, jak ji odnášejí silné nohy s lesklými klepety. Šly směrem k černému kopci…“ Kája věděla, že černý kopec je vlastně obrovské mraveniště. Srdce jí poskočilo strachem, ale i touhou královnu najít.

Na cestu k mraveništi se vydala hned ráno, když první paprsky slunce probudily louku. Jak se blížila, tráva kolem ní houstla a stíny se prodlužovaly, až začala cítit chlad. „Musím být statečná,“ opakovala si. Mraveniště před ní se tyčilo jako hora, z jejíchž děr proudily nekonečné řady mravenců. U vchodu stála stráž s černými brněními, která se leskla na slunci. Kája si vzpomněla na slova ježka a už věděla, že uvnitř sídlí mravenčí generál – hmyz, který chtěl ovládnout nejen toto království, ale i všechny louky kolem. Tiše si promyslela plán, jak se dostane dovnitř, aniž by ji kdo spatřil.

Využila chvíle, kdy strážní odnesli velký kousek listu dovnitř, a proklouzla za nimi. Chodby uvnitř byly temné a úzké, páchly hlínou a pryskyřicí. Kája našlapovala potichu, až uslyšela tichý zpěv. Podle něj našla průhlednou komůrku z pryskyřice, uvnitř které seděla královna trávy – štíhlá, s jemnými zelenými křídly a korunou spletenou z nejjemnějších stébel. „Kájo, tys přišla?“ zašeptala královna radostně. Kája použila ostrý kamínek, aby pryskyřici opatrně narušila, a když se komůrka rozpadla, chytla královnu za ruku. Společně proběhly spletí chodeb a těsně předtím, než si jich mravenčí stráže všimly, vyklouzly na slunce.

Když se vrátily do zeleného království, obyvatelé se seběhli ze všech stran. Královna roztáhla křídla a zazpívala píseň, při níž se stébla narovnala a kapky rosy se rozzářily jako drahokamy. Hudební broučci hráli, strážci mávali čepičkami a Kája stála uprostřed toho všeho, trochu unavená, ale nesmírně šťastná. „Kobylko Kájo,“ pronesla královna, „od dnešního dne jsi čestnou strážkyní našeho království.“ Kája se uklonila a srdce jí hřálo radostí. A i když věděla, že ji čeká ještě mnoho skoků a dobrodružství, tenhle den si bude pamatovat navždy.