Kde spí čmelák Pepa

Na samém okraji voňavé zelené louky, kde se v trávě ukrývají kapky rosy jako drobné perly a květiny šeptají příběhy větru, žil jeden velmi ospalý zajíček jménem Pepa. Pepa nebyl jen tak obyčejný zajíček – on byl ten největší ospalec, jakého kdy kdo na louce viděl. Zatímco ostatní zvířátka dováděla, sbírala oříšky, hopkala po stráních a hrála si v trávě, Pepa vždy hledal to nejměkčí místečko, kde by si mohl schrupnout. Nejraději usínal u své oblíbené květinky – byla růžová, voněla po medu a každý lísteček jí hebce objímal jeho ouško. „Bez mé květinky neusnu,“ říkával často, když si zavrtal čumáček do okvětního lístku. Každý den byl pro něj malým spánkovým dobrodružstvím, a když se večer snášel na louku, byl Pepa první, kdo zavřel oči a poslední, kdo je ráno otevřel.

Jednoho podvečera se ale stalo něco velmi zvláštního. Pepa se jako obvykle vydal k místu, kde měla růst jeho květinka, ale místo známé hebké vůně a něžného lístku našel jen holou trávu. „Kdepak je moje květinka?“ zamumlal ospale, promnul si oči a rozhlédl se kolem. Ale květinka nikde. Včelky ji neviděly, motýlci také ne, a dokonce ani veverka z vysokého dubu neměla tušení, co se stalo. Pepa usedl na zem, svěsil ouška a s tichým povzdechem řekl: „Jak teď budu spát, když nemám svou květinku?“ A i když se mu oči samy klížily únavou, nedařilo se mu usnout – protože srdíčko mu smutně bilo a ouška mu pleskala o zem.

To zpozorovala malá myška Květuška, která právě nesla semínko domů. „Pepo, co se stalo?“ pískla polekaně. Když Pepa vysvětlil, jak květinka zmizela, a že teď nemá kde spát, myška se zamyslela a vykřikla: „To přece nemůžeme nechat jen tak! Musíme ti najít nový pelíšek. A ne jen tak ledajaký – ten nejměkčí na celém světě!“ A tak svolala všechny zvířátka z louky – ježka Bohouška, žabku Lojzinku, sovičku Hedušku i mravence stavitele. Všichni se hned pustili do přemýšlení, kde by mohl být ten nejlepší pelíšek pro ospalce Pepu. „Ať je měkoučký jako obláček, tichý jako noční vánku a voňavý jako med,“ šeptala myška. A tak začalo velké pátrání.

Nejprve se všichni vypravili k mechovému pahorku, kde rostl ten nejměkčí mech. Ježek Bohoušek sroloval několik chomáčků a uložil je pod starý list. „Zkus tohle, Pepo,“ povídá. Pepa si lehl, zívnul, ale po chvilce se zvedl. „Je to krásné, ale trochu mě to lechtá na čumáček.“ Tak se šlo dál – žabce Lojzince napadlo, že na rákosí u jezírka rostou peříčka labutí. Nasbírali jich plnou náruč a udělali z nich nadýchané hnízdečko. Pepa si opět lehl, zavřel oči, ale brzy se posadil. „Je to hebké, ale něco mi tam šustí.“ Tak šli dál, každý měl nápad, každý chtěl pomoci, ale nic nebylo tak dokonalé jako ta jeho ztracená květinka.

Sovička Heduška si pak vzpomněla na staré pověsti o kouzelném pelíšku, který se prý ukrývá pod duhou, kam padá rosa z nebe. Tam, kde světlo hladí zemi a kde každý spánek je jako pohlazení maminky. A tak se zvířátka vydala na výpravu až na druhý konec louky, kde se duha občas zjevuje. Šli přes kamínky, podél potůčku, až dorazili k místu, kde se opravdu v trávě třpytily kapičky rosy a vzduch byl provoněný divokou mátou. Tam, uprostřed té nádhery, leželo malinké místečko pokryté měkoučkými lístky, peříčky a kapičkami, které se třpytily jako hvězdičky. Pepa si tam ulehl, zavřel oči… a tentokrát neusnul – rovnou se usmál.

A když Pepa otevřel jedno oko, jen tak trošičku, zašeptal: „Tohle je ono… tady budu spát navždycky.“ Všechna zvířátka si oddechla a posadila se kolem, aby ho chvíli pozorovala, jak spinká. „Až se probudí, musíme mu ten pelíšek trochu schovat, aby ho nikdo jiný nenašel,“ řekla potichu myška Květuška a všichni přikývli. A tak Pepa každou noc spí na nejměkčím pelíšku na světě, kde se mu zdají sny o cukrových mrkvích, skákacích oblacích a květinách, které mu zpívají ukolébavky. A pokud zrovna nespí, tak jistě zívá – protože i ospalci jako Pepa mají svá kouzelná místa na snění.