Kapitánka Karamelka – Závod o oříškovou korunu

Jednoho rána, když slunce vybarvilo obzor do zlatava a řeka voněla dobrodružstvím, připlula Kapitánka Karamelka se svým oříškovým korábem k ostrovu, kde se každý rok konal velký závod o oříškovou korunu. Ostrov byl plný veverek, které cinkaly oříškovými náhrdelníky a zpívaly radostné písničky. „To je ten ostrov, o kterém jsem vždycky slyšela,“ zašeptala Karamelka, když se podívala na špičaté věže stromů, které sahaly až do nebe. A v tu chvíli k nim přihopsala veverka Pírko, nejrychlejší běžkyně ostrova, a zvolala: „Přijeli jste právě včas! Dnes začíná závod o oříškovou korunu, která patří tomu, kdo má nejen rychlé nohy, ale i laskavé srdce!“ Karamelka se usmála a cítila, jak jí srdce bije radostí a očekáváním.

Když se rozhodla, že se závodu zúčastní, její posádka začala hned chystat všechno potřebné. Lojzinka, malá myška, jí ušila zelený šátek pro štěstí, zatímco želvák Matýsek nosil skořápky jako talismany pro sílu a vytrvalost. Krab Křupka zase vyrobil ze starých větviček malou vlaječku s kresbou jejich korábu, aby měli pocit, že jsou spolu i tam, kde nohy musí být rychlejší než plachty. „Neboj se, Karamelko, jsme s tebou v každém kroku,“ řekla Lojzinka a podala jí šátek, který voněl po oříšcích a jarní trávě. Karamelka přikývla a věděla, že i když bude závod těžký, největší síla je v tom, že nikdo není sám.

Když závod odstartoval, první překážkou byl les plný skořicového mechu. Ten byl měkký a voněl sladce, ale klouzal jako zmrzlé listí. Karamelka se zastavila a zavolala: „Musím být opatrná a rychlá zároveň!“ Les šuměl a stromy jí šeptaly, aby věřila svým tlapkám. Bílokřídlík, který se snesl nad ní, jí zpíval písničku o odvaze, a ona si vzpomněla, že každý krok, i ten nejmenší, je cesta k cíli. Veverka Pírko už byla o kousek dál, ale Karamelka se nenechala zaskočit – věděla, že když půjde svým tempem, dožene i toho, kdo letí jako vítr.

Druhá překážka byla houpačkový most – ten se vlnil jako loďka na bouřlivém moři. Zrovna když Karamelka vkročila na první prkno, spustil se nečekaný déšť a kapky se tříštily o její čepici jako stříbrné korálky. „Dešti, nepolekej mě,“ usmála se, „protože mám srdce silnější než bouřka!“ Matýsek volal ze břehu: „Pamatuj, Karamelko, pomalá a jistá cesta je ta nejpevnější!“ A tak, krok za krokem, s deštěm ve vlasech a smíchem v srdci, přecházela most, který byl jako zkouška nejen nohou, ale i odhodlání.

Pak přišla poslední překážka – jeskyně přátelství, jak ji nazývali. Byla tmavá a chladná, a ve stínu svítila světélka jako oči zvířátek, která tam kdysi bydlela. Karamelka cítila, jak jí srdce buší rychleji, ale pak uslyšela jemný hlas Lojzinky: „Vždycky si vzpomeň, že světlo máme v sobě.“ A tak šla, krok za krokem, zatímco světélka jeskyně se měnila v úsměvy – jako by celá příroda fandila každému, kdo věří v přátelství a dobrotu. Když vyšla z jeskyně, cítila se silnější než kdy dřív, protože věděla, že žádná tma není tak veliká, aby v ní světlo nepřečkalo.

A pak, za posledním stromem, spatřila cíl – velkou oříškovou korunu, která se třpytila jako zlatý poklad. Veverka Pírko tam už byla, ale místo toho, aby si korunu vzala, podala ji Karamelce a řekla: „Tahle koruna patří tomu, kdo ví, že největší poklad je v přátelství.“ A tak Karamelka, s úsměvem a leskem v očích, přijala korunu a cítila, že vítězství není jen o tom být první, ale o tom, nebát se, když cesta je klikatá a plná překážek. Když se vrátila na palubu oříškového korábu, všichni zpívali a smáli se, protože věděli, že přátelství je nejcennější koruna, kterou můžeme nosit.