Kachňátko a kouzelná divoká řeka
Jednoho krásného letního rána se malý, žlutý a načechraný kachňátko jménem Kačík učil plavat ve svém rybníčku. Voda byla teplá a hladina se třpytila v ranním slunci, zatímco Kačíkovy malé tlapky pleskaly o hladinu. Maminka kachna ho povzbuzovala: „Plav, Kačíku, jen tak dál! Brzy budeš plavat jako velký kachňák!“ Ale Kačík se pořád trochu bál. Rybníček mu připadal dost velký a co kdyby tam bylo něco, co nezná? Jednoho dne, když zrovna nacvičoval obraty, uslyšel v trávě podivné šustění. Otočil hlavu a spatřil něco podivného – starou, moudře vyhlížející želvu, která pomalu kráčela ke břehu.
Želva, která se jmenovala Žofka, byla v rybníčku už dlouhé roky a znala všechny jeho kouty i tajemství. Když dorazila k vodě, usmála se na Kačíka a povídá: „Malý kachníku, pročpak jsi tak opatrný? Vypadáš, jako by ses bál světa tam venku.“ Kačík se zastyděl a odpověděl: „Trochu se bojím, paní želvo. Voda je hluboká a nikdy nevím, co mě tam může čekat.“ Želva se na chvíli zamyslela a pak s úsměvem dodala: „Víš, za rybníčkem je kouzelná divoká řeka. Říká se, že ta, kdo se odváží plavat v jejích proudech, objeví tajemství světa a získá odvahu, jakou si ani nedovede představit.“ Kačík překvapeně povytáhl obočí: „Kouzelná řeka? To zní tajemně!“ Žofka přikývla a nabídla Kačíkovi, že mu ukáže cestu, pokud se odváží.
Kačík přemýšlel celou noc. Bál se, ale zároveň cítil, že by měl překonat svůj strach. Co když je to příležitost, jak se stát opravdu statečným? Ráno se rozhodl. Se srdcem bušícím vzrušením i nervozitou zamířil s Žofkou k okraji rybníčku, kde se lesem klikatila cesta k řece. Když konečně dorazili k divoké řece, Kačíkovi se na okamžik zatočila hlava. Proud byl silný, voda bouřila a šplouchala o kameny. Želva se usmála a povídá: „Teď je to na tobě, Kačíku. Musíš věřit svým křídlům a tlapkám. A hlavně sobě.“ Kačík zavřel oči, zhluboka se nadechl a… skočil! Hladina ho objala a proud ho začal unášet. Cítil, jak se voda pohybuje kolem něj, jako kdyby ho vedla a ochraňovala. Po chvíli otevřel oči a uviděl, jak kolem něj proudí ryby, zpívajíce veselou píseň: „Vítej v kouzelné řece, statečné kachňátko!“
Jak se Kačík nechal unášet řekou, uviděl mnohé podivuhodné věci, které nikdy předtím neviděl. Voda byla plná lesklých kamenů, a kolem něj pluly zlaté rybky, které měly na ocasech třpytivé stuhy. Jedna rybka, jménem Zlatka, se na Kačíka usmála a řekla: „Pojď s námi, ukážeme ti krásy, o kterých se ti ani nesnilo!“ Kačík sledoval rybky, jak ho vedou kolem vodních vírů a pod přírodními oblouky tvořenými větvemi stromů. Najednou se objevily vodní víly, které mu zatančily kolem zobáčku a zašeptaly: „Odvaha není jen o síle, ale také o srdci.“ Kačík pocítil v srdci hřejivý pocit – věděl, že jeho strach pomalu mizí. Naučil se, že divokost řeky není hrozivá, ale že je plná krásy a zázraků, pokud jí dokáže důvěřovat.
Po dlouhé a kouzelné cestě se Kačík dostal zpět k rybníčku. Maminka ho čekala na břehu a když ho spatřila, rozzářily se jí oči: „Kačíku, můj statečný kachňáčku! Bála jsem se o tebe.“ Kačík jí radostně skočil do náruče a pověděl jí všechno o své cestě kouzelnou řekou – o rybkách, o vílách, o tom, jak se naučil překonávat svůj strach. Maminka se usmála a pohladila ho po peří: „Vidíš, teď už víš, že svět je plný zázraků, a že jsi dost silný na to, abys je objevil.“ A tak se Kačík stal nejen nejlepším plavcem v rybníčku, ale i odvážným kachňátkem, které vědělo, že žádná řeka není příliš divoká, pokud máš odvahu plavat s otevřeným srdcem. A než se uložili spát, Kačík se podíval na moudrou želvu Žofku, která se na něj usmála z břehu: „Děkuji ti, Žofko,“ zašeptal Kačík a věděl, že ten den se stal opravdovým kachním hrdinou.
