Jak šneček Béďa našel odvahu

Byl jednou jeden malý šneček jménem Béďa, který bydlel na širokém zeleném listu uprostřed kapradinového lesíka. Béďa měl ulitu s krásnými spirálovitými vzory, kterou nosil jako svůj malý domeček na zádech. Ale i když měl svůj domov pořád s sebou, Béďa byl velmi bojácný. Vždycky, když zaslechl nějaký neznámý zvuk nebo ucítil slabý závan větru, rychle se schoulil do své ulity a čekal, až bude zase bezpečno. „Co kdyby se mi něco stalo? Co kdyby přišel pták nebo spadl velký déšť?“ ptával se sám sebe Béďa. Jeho přátelé, veselá kobylka Kája a mravenec Toník, ho často zvali na výlety do okolí, ale Béďa pokaždé jen zavrtěl tykadélky a řekl: „Ne, ne, raději zůstanu tady na svém listu. Tady je bezpečno.“ A tak Béďa trávil své dny pozorováním mraků a posloucháním zvuků lesa, ale dobrodružství se mu stále vyhýbala.

Jednoho slunečného rána přišla kobylka Kája za Béďou s nadšeným úsměvem. „Béďo, pojď s námi! Půjdeme až k potůčku a uvidíme tam třpytivé kapky vody a možná i duhu!“ zvolala Kája radostně. Ale Béďa se jen trochu zavrtěl v ulitě a zamumlal: „Ne, ne, Kájo. Co kdybych se ztratil? Co kdyby mě něco vyděsilo?“ Kája se smutně podívala na Béďu, ale nechtěla ho nutit. A tak se kobylka vydala na výlet sama s ostatními kamarády. Béďa se díval za nimi, jak skáčou po trávě a smějí se. Cítil, jak mu uvnitř něco malého šeptá: „Možná bys měl jít taky…“ Ale Béďa jen sklonil hlavu a schoulil se do ulity. Strach byl silnější než jeho zvědavost.

Odpoledne, když se lesem začalo rozlévat zlatavé světlo zapadajícího slunce, se na Béďově listu objevila beruška Jůlinka. Byla to starší beruška s moudrým pohledem a zářivými tečkami na krovkách. „Béďo, pročpak sedíš pořád tady? Svět je tak krásný a plný překvapení!“ řekla jemným hlasem. Béďa si povzdechl. „Jůlinko, já mám strach. Co když se mi něco stane?“ Jůlinka se usmála a přistála Béďovi na ulitě. „Víš, Béďo, odvaha není o tom, že se nebojíš. Je to o tom, že uděláš krok vpřed, i když máš strach. Každý z nás má strach, i já. Ale kdybych se bála létat, nikdy bych neviděla krásu nebe.“ Béďa dlouho přemýšlel nad Jůlinčinými slovy. Možná měla pravdu. Možná by měl taky někdy zkusit překonat svůj strach.

Náhle se obloha zatáhla a lesem se rozezněl zvuk blížícího se deště. Kapky začaly bubnovat o listy a vítr začal šustit trávou. Béďa se choulil ve své ulitě, když zaslechl slabý hlásek. „Pomoc! Pomoc!“ volal malý mraveneček Toník, který se držel malého kamínku uprostřed kaluže. Béďa cítil, jak se mu rozbušilo srdce. „Musím mu pomoct… Ale co když mě smete voda?“ pomyslel si. Ale pak si vzpomněl na slova Jůlinky. „Odvaha znamená jednat, i když máš strach.“ Béďa se pomalu vysunul z ulity a plazil se k Toníkovi. Každá kapka deště byla jako těžká pecka, ale Béďa se nevzdal. Nakonec dosáhl Toníka a pomohl mu vyšplhat zpátky na bezpečný list.

Když déšť ustal, Béďa seděl s Toníkem na velkém listu a díval se na oblohu, kde se objevila duha. „Děkuju ti, Béďo,“ zašeptal Toník. Béďa se usmál. Poprvé v životě necítil strach, ale hrdost. Uvědomil si, že i malý šneček dokáže být odvážný, když na tom záleží.

Když se Béďa vrátil mezi své přátele, všichni ho vítali s nadšeným potleskem. Kobylka Kája mu dala malý věneček z trávy a beruška Jůlinka se na něj hrdě usmála. „Vidíš, Béďo? Odvaha nebyla někde venku, byla vždycky uvnitř tebe.“ Béďa se usmál a věděl, že odteď už nebude tolik utíkat před neznámem.