Jak se mýval naučil šeptat

V hlubokém lese, kde se stromy tiše houpaly ve větru a potůček bublal jako tiché ukolébavky, žil jeden nezbedný mýval jménem Radek. Byl to milý, veselý a nápaditý mýval, ale měl jednu vlastnost, která ho od ostatních zvířátek hodně odlišovala – byl totiž hrozně, ale opravdu hrozně hlučný. Když běhal po lese, dupal jako jelen. Když si zpíval, jeho hlas zněl jako kapela na lesním plese. A když se smál, jeho smích připomínal hrom ve skleněné boudě. Radek vůbec netušil, že tím ruší ostatní, protože měl pořád dobrou náladu a myslel si, že všichni jsou takoví jako on. Když padla noc, a les se chystal ke spánku, Radek si často hrál na bubny s šiškami, zpíval si „mývalí pochod“ nebo si povídal sám se sebou nahlas tak, že ho slyšeli až jezevci ve svých norách.

Zvířátka v lese byla zoufalá. Lišák Lukáš měl pod očima kruhy, jaké by si normálně maloval jen na maškarní bál. Svišť Sylva zívala při každém šustnutí a srnečka Leontýnka se budila ze spaní tak často, že začala spát ve dne místo v noci. Jednoho rána, když se les zalil ranním sluncem a Radek si právě zpíval u potoka, svolala zvířátka lesní radu. „Tak tohle už dál nejde!“ mručel jezevec Čenda. „Já už mám z Radkova dupání bolavé uši!“ přidal se zajíc Hubert. A tak se všichni společně rozhodli, že si s Radkem promluví. Když ho našli, jak si vesele tancuje mezi kapradím, řekli mu: „Radku, my tě máme rádi, ale jsi prostě moc hlučný. Nemůžeme spát, nemůžeme odpočívat, a ani ten potůček tě nepřeřve.“ Radek se zarazil, podrbal se za uchem a řekl: „Opravdu? Já si myslel, že vás moje písničky baví!“

V tu chvíli přiletěla sova Mudruška – stará moudrá sova, která věděla skoro všechno a měla hlas tak jemný, že se její slova vkrádala do uší jako měkký mech. „Radku,“ začala klidně a tiše, „v lese je někdy důležité být potichu. Ne proto, že by hlasité věci byly špatné, ale proto, že ticho je jako kouzlo, které pomáhá ostatním cítit klid, bezpečí a lásku.“ Radek se podivil: „Ale jak může být ticho kouzelné? Vždyť já mám pocit, že když něco neříkám nahlas, tak to ani neexistuje!“ Mudruška se zasmála svým tichým smíchem: „Ach Radku, to by ses divil. Někdy ty nejkrásnější věci šeptáme. A věděl jsi, že šepot může být jemnější než pohlazení?“ Mýval se zamyslel. Nikdy se šeptat neučil. A tak se rozhodl: „Dobře, Mudruško. Nauč mě šeptat, chci být taky kouzelný!“

První lekce šepotu byla… no, docela legrační. Radek se snažil mluvit potichu, ale pokaždé, když něco zašeptal, jeho hlas vyšel stejně jako obvykle – hlasitý a veselý. „Šššššš…“ zasyčela Mudruška. „To není šeptání, to je šustění listí ve vichřici!“ Radek se snažil znovu. „Ahoj!“ zvolal polohlasem, až sýkorka málem spadla z větve. „Radku, tichounce,“ napomínala ho sova. A tak Radek trénoval celé dny. Šeptal na kameny, šeptal do dutin stromů, šeptal do vody, až se mu jazýček unavil. Zvířátka ho pozorovala a občas se i zasmála – třeba když Radek zapomněl, že trénuje šeptání, a najednou začal šeptat nahlas. Ale nikdo se mu nesmál zle – všichni mu fandili, protože viděli, že se opravdu snaží.

Jednoho večera, když nebe bylo poseté hvězdami jako puntíky na jezevčím šátku, si Radek sedl pod starý dub a zkusil znovu šeptat. Tentokrát řekl: „Dobrou noc, lesíčku…“ – a ejhle, jeho hlas byl jemný, něžný a tichý jako pohlazení. „Já jsem to dokázal!“ zajásal v duchu, ale nahlas to jen zašeptal: „Já jsem to dokázal.“ A najednou uslyšel, jak šeptání mění věci kolem něj – motýli se v klidu zachumlali do křídel, ptáčci se tiše přitulili k sobě, a i vítr se jakoby zastavil, aby si poslechl. Radek zjistil, že šeptem může říkat věci, které dřív neuměl – „Mám tě rád“, „Děkuju“, „Promiň“… A najednou mu to přišlo krásnější než všechny jeho písničky dohromady. Seděl tam pod stromem a šeptal si do hvězd své sny, přání a tichá slůvka, co hřála u srdce.

Ráno, když se les probouzel, bylo všechno jinak. Zvířátka vstala odpočatá, protáhla se a s úsměvem přicházela k Radkovi. „Děkujeme ti, Radku,“ řekla srnečka Leontýnka. „Spala jsem celou noc jako liška v peřince.“ Radek se usmál a potichu odpověděl: „To mám radost…“ A v tom tichu jeho slova zněla jako nejkrásnější hudba. Od té doby Radek nikdy nezapomněl, jak důležité je občas mluvit tiše. Zpíval si dál, ale jen přes den a tam, kde to nevadilo. Večer se z něj stal malý mistr šepotu. A když zvířátka uléhala ke spánku, často slyšela jeho tichý hlas, jak šeptá: „Dobrou noc, ať se vám krásně zdá…“ A les byl klidný, mírumilovný a plný snů – protože někdy stačí jen šeptat, a svět je rázem krásnější.