Jak malý mýval Matýsek našel odvahu
Malý mýval Matýsek se nikdy neodvážil vyjít ze své nory ve velkém dutém stromě. Žil tam se svou maminkou, která mu vždy říkala, že venku je svět plný dobrodružství, ale i překvapení, která mohou být někdy děsivá. Matýsek si pamatoval příběhy o velkých liškách, které se toulaly lesem, a o hlasité bouřce, která někdy vyplašila všechny zvířátka až do nejhlubších děr. Tak se raději držel uvnitř, kde bylo teplo a bezpečí. Každý den se díval malým okénkem a pozoroval, jak se kolem nory prohánějí jiná zvířátka, jak ptáci zpívají a veverky poskakují po větvích. Ale i když ho to lákalo, strach byl příliš velký. A tak si Matýsek jen tiše povzdechl, že možná jednoho dne najde odvahu vykročit.
Jednoho dne, když Matýsek seděl u okénka a díval se ven, se před norou znenadání objevila veverka Eliška. Byla červená jako podzimní listí a její ocas byl huňatý jako pěkná peřina. „Ahoj, ty jsi ten malý mýval, co se nikdy neukazuje venku?“ zeptala se veselým hlasem. Matýsek se nejprve lekl a chtěl se schovat hlouběji do nory, ale pak ho Eliščin úsměv trochu uklidnil. „Ano, jsem Matýsek,“ zašeptal nesměle. „A pročpak nevycházíš ven? V lese je toho tolik, co můžeš objevit!“ zvolala Eliška a skočila na blízký pařez. Matýsek se zamyslel a odpověděl: „Trochu se bojím, že venku jsou nebezpečí, která bych nezvládl.“ Eliška na něj přátelsky mrkla a řekla: „Vím o něčem, co ti pomůže. Kouzelný žalud, který prý dodá každému zvířátku odvahu. Půjdeme ho najít společně!“
Matýsek dlouho přemýšlel, jestli má skutečně vyjít ven, ale nakonec mu zvědavost nedala a pomalu vykročil z nory. Slunce svítilo mezi větvemi a paprsky ho příjemně hřály na kožíšku. Eliška poskakovala před ním a ukazovala mu cestu. „Musíme jít do té části lesa, kde roste největší dub. Tam se nachází kouzelný žalud,“ vysvětlovala nadšeně. Matýsek kráčel opatrně za ní, každou chvíli se rozhlížel, jestli někde neuvidí lišku nebo nezaslechne něco podezřelého. Ale Eliška byla tak veselá a vyprávěla mu různé příběhy o zvířátkách, která potkala, že Matýsek na svůj strach téměř zapomněl. Cesta lesem byla plná vůní a zvuků, které Matýska překvapovaly a někdy ho i rozesmály. Cítil, že každý krok ho činí o něco odvážnějším.
Nakonec dorazili k části lesa, kde byly stromy hustší a světla bylo mnohem méně. Matýsek se trochu zachvěl, když vešli do temnoty. Všechno bylo tiché a záhadné. „Eliško, jsi si jistá, že je to správná cesta?“ zeptal se tiše, ale Eliška jen přikývla a statečně kráčela dál. Najednou uslyšeli zvláštní zvuk – jakoby někdo praskal větve. Matýsek ztuhl a chtěl se okamžitě vrátit, ale Eliška se otočila, chytila ho za tlapku a řekla: „Neboj se, jsme tu spolu.“ Matýsek se zhluboka nadechl a rozhodl se jít dál. Brzy uviděli před sebou veliký dub, pod kterým se leskla kupa žaludů. Mezi nimi byl jeden, který svítil zvláštním zlatým světlem. „To je on!“ vykřikla Eliška radostně. Matýsek udělal poslední krok a žalud zvedl. V tu chvíli cítil, jak z něj mizí všechen strach, jako by mu kouzelný žalud skutečně dodával sílu a odvahu.
Když se Matýsek a Eliška vraceli zpět k jeho noře, Matýsek už se necítil jako ten malý vystrašený mýval, který se schovával před světem. Viděl, jak je les krásný, a už ho neznepokojovaly ani podivné zvuky, ani husté stíny. Když dorazili k norě, Matýsek se otočil k Elišce a usmál se. „Děkuji ti, Eliško, bez tebe bych to nikdy nezvládl,“ řekl upřímně. Eliška se zasmála a odpověděla: „Ty jsi to měl v sobě celou dobu, jen jsi potřeboval trochu popostrčit!“ Od toho dne se Matýsek přestal bát vyjít ven a každý den prozkoumával les s novou odvahou. Veverka Eliška se stala jeho nejlepší kamarádkou a společně zažívali další a další dobrodružství, která by si Matýsek dříve ani nedovedl představit. A tak se malý mýval naučil, že skutečná odvaha není o tom nemít strach, ale o tom překonat ho a vyrazit vstříc novým zážitkům.
