Hvězdičkový medvídek

Daleko za větrnými horami a širokými lesy stál malý domeček na okraji tiché vesnice, kde žil plyšový medvídek jménem Tomík. Byl to zvláštní medvídek, protože vždy, když se na nebi rozsvítila první hvězda, začal žít. Příběh, který se kolem Tomíka odehrával, byl tak kouzelný, že děti po celé vesnici netrpělivě čekaly na soumrak. Když přišla noc, jejich pokojíčky se stávaly divadelními sály, plnými očekávání a tichého šepotu. Tomík trávil celý den na poličce v pokoji malé Aničky, která ho ze všech hraček měla nejraději. Nikdo jiný kromě ní a několika věrných plyšáků nevěděl o jeho tajemném večerním dobrodružství.

Jednou večer, když se na obloze třpytila první hvězda, otevřel Tomík své mrňavé oči a protáhl si své maličké tlapičky. „Dobrou noc, Aničko,“ řekl tiše, aby ji neprobudil. Jakmile si byl jist, že nebudí žádný rozruch, opatrně sklouzl ze své poličky a mířil oknem ven na dvorek. Stál tam úžasný vozíček z hvězdného prachu, do něhož Tomík vždy nastoupil, aby mohl putovat po noční obloze. „Připraven k odletu!“ zvolal do ticha noci a vozíček se s ním pomaličku vznesl k nebi. Při každém jeho kroku hvězdy v okolí radostně jiskřily a blikaly.

Tomík miloval pohled na noční oblohu. Byl jako malý kapitán na obrovské lodi z hvězd. Cestou si povídal s měsícem a pozdravoval hvězdy, které potkal. Nejraději se zastavoval u svých starých přátel – jasné Polárky a důstojného Oriona. „Dobrou noc, Tomíku,“ zdravily ho hvězdy. „Ať tě dnešní noc přinese mnoho ztracených světýlek.“ Tomík se vždy na tuto práci těšil, protože věděl, že každé světýlko, které najde, udělá radost nejen dětem, ale také hvězdám samotným, které zářily jasněji a veseleji.

Jedné noci byla obloha plná rozverně tančících oblaků, které zatemňovaly hvězdy. „Ach, tohle bude tvrdý oříšek,“ povzdechl si Tomík, ale plný odhodlání se pustil do práce. Létal sem a tam, prohledávaje každý koutek noční oblohy, až objevil první zapomenutý svit. Bylo to malé a vyklepané světýlko, které zůstalo uvězněné na okraji velkého oblaku. „Neboj se, tebe tu nenechám,“ uklidňoval ho Tomík. Jemně ho zvedl do svého vozíčku a pokračoval dál. Během noci našel ještě několik dalších světýlek, která byla rozesetá po obloze jako neposlušné korálky.

Když se blížila půlnoc, Tomík už měl košík plný světýlek. „Čas vrátit se domů,“ řekl si a zamířil k nejbližší hvězdě, které svěřil svá nalezená světýlka. Ta je s radostí přijala a ihned je vyslala zpět na správná místa na nebeské báni. „Děkuji, Tomíku,“ zazářila hvězda vděčně. „Díky tobě dnes v noci záříme ještě jasněji.“ Medvídek byl pyšný na svou práci a s úsměvem na tváři se vrátil do své poličky v pokojíčku spící Aničky.

Když dorazil zpět, slunce se už začínalo plazit po obloze a nový den se probouzel. Tomík se usadil na svém místě a klidně zavřel oči. Anička se probudila a jako každé ráno zamžourala na svého oblíbeného plyšového kamaráda. „Dobré ráno, Tomíku,“ pozdravila ho s úsměvem, aniž by tušila o jeho nočním dobrodružství. Možná si někdy všimla, že hvězdy na nebi září o něco jasněji, ale pro ni zůstával Tomík láskyplným tajemstvím, které ji každý večer zlehka usínalo. Tak končil další den plný kouzel a tajemství, kdy malý plyšový medvídek bděl nad sny všech dětí světa.