Housenka Ema a její první motýlí křídla
Hluboko v trávě žila malá housenka jménem Ema, která každý den obdivovala modrou oblohu a malá bílá oblaka, jak si po ní kloužou jako hebké polštáře. Ema si přála jediné – letět! Každé ráno, když vystrčila svou hlavičku z listu, kde přespávala, rozhlédla se po světě a povzdechla si: „Ach, kéž bych měla křídla jako ti krásní motýli!“ Ačkoliv věděla, že je jen maličká housenka s měkkým tělem a žádnými křídly, její srdce toužilo vzlétnout a dotknout se slunce. „Jednoho dne,“ šeptala sama sobě, „jednoho dne možná i já uvidím svět z výšky.“ Každý večer, než zavřela oči a usnula, snila o tom, jak létá mezi květinami a stromy, volná jako ptáček.
Ema byla zvídavá housenka a ráda poznávala své sousedy v zeleném světě trávy a květin. Jednoho dne narazila na malého vrabce, který si zrovna čistil peříčka. „Dobrý den, pane Vrabče,“ oslovila ho nesměle Ema. „Jaké to je létat?“ Vrabec se na ni usmál a zakřičel: „Létání je svoboda, maličká! Větry mě nesou a vidím svět z výšky, kde je vše maličké a krásné.“ Poté se Ema setkala i s včelkou, která byla zrovna zaneprázdněná sběrem pylu. „Letím sem a tam, jako by mě vítr unášel,“ zamručela včelka. Ema poslouchala každé slovo, její srdce bušilo nadšením a tajně si přála, že snad jednoho dne i ona pocítí ten zázračný pocit létání, i kdyby jen na okamžik.
Ema se rozhodla, že bude všechno pozorovat a učit se od létajících tvorů. Schovala se mezi květy a sledovala, jak ptáčci třepou svými křídly, aby se vznesli do výšky. Zkusila si to sama – natáhla přední část těla a zavrtěla se, jako kdyby měla křídla, ale pochopitelně to nefungovalo. „Ale jednou budu mít vlastní křídla,“ říkala si statečně. Sledovala i včelky, jak zamávají rychle svými drobnými křidélky, aby se udržely ve vzduchu. Zkusila tedy zamávat tlapkami, i když věděla, že nemá křídla. „Nevzdám se,“ šeptala si pokaždé, když to zkoušela a padala zpátky do trávy, „jednoho dne budu létat.“
Jednoho večera, když Ema ulehající ke spánku, ucítila v sobě něco zvláštního. Jakoby celé její tělíčko jemně brnělo a svrbělo. „Co to může být?“ přemýšlela. „Možná je to známka toho, že se měním, že brzy budu mít křídla!“ Srdce jí poskočilo radostí a nemohla usnout, jak byla plná očekávání. Den za dnem cítila, že se její tělo mění – bylo těžší, napjatější a v její mysli se stále objevovala představa, jak roztahuje křídla a letí k obloze. Když si na svém tělíčku všimla malých výčnělků, nedokázala ovládnout radost. „To jsou moje budoucí křídla!“ usmála se a snila dál o létání.
Po několika dnech, kdy se Ema schovala do útulného zámotku, cítila, že se její proměna dokončuje. A najednou – jako by probudila v úplně novém světě – Ema otevřela oči a opatrně se podívala kolem sebe. Cítila, že má tělo lehké a silné. Pohnula svými novými křídly, která se třpytila ve slunečních paprscích jako duhová zář. „Mám křídla!“ vykřikla radostí a zatřepala jimi. S prvním lehkým mávnutím ucítila, jak ji vítr jemně zvedá nad zem. „Tohle je ten okamžik, o kterém jsem vždycky snila,“ řekla si Ema, když se dívala na krajinu pod sebou.
Ema se odvážila vzlétnout vysoko, a když poprvé letěla mezi květy a stromy, její srdce zaplavil pocit absolutní svobody. Viděla svět z výšky, který předtím znala jen z trávy. „Letím!“ smála se a mávala křídlama. Potkala staré známé, včelky i vrabce, kteří ji s obdivem sledovali. „Podívejte, umím létat!“ volala na ně Ema. Cítila, že její sen se splnil, a srdce jí přetékal radostí. Z nebe se dívala na svět, který se zdál být plný barev a tajemství. Od toho dne už nikdy nemusela snít o létání, protože byla konečně volná jako pravý motýl.
