Drak, který se bál tmy
Za sedmero horami a devatero řekami žil v hluboké jeskyni drak jménem Florián. Ale nebyl to obyčejný drak, který by pálil ohněm a děsil celé království. Florián měl jedno velké tajemství – strašně se bál tmy. Každou noc, když slunce zapadlo za obzor a hvězdy se rozsvítily na obloze, se Florián schoval do nejtemnějšího koutu své jeskyně, třásl se a doufal, že noc rychle uteče. „Co když ve tmě něco číhá? Co když mi světlo nikdy nevrátí?“ říkal si stále dokola. A tak den co den čekal na ráno, aby mohl vyjít z jeskyně a pozorovat slunce. Nikdo z ostatních draků ani lidí nevěděl, že tento velký a silný drak má takový zvláštní strach.
Jednoho dne, když slunce ještě svítilo vysoko na obloze, se v lese nedaleko drakovy jeskyně procházela malá princezna jménem Eliška. Byla to odvážná dívka, která ráda objevovala nové věci, a její zvědavost ji zavedla až k Floriánovu doupěti. Když spatřila obrovského draka, nejprve se zarazila, ale pak si všimla, že drak vypadá spíše smutně než strašidelně. Odhodlala se přiblížit a zeptala se: „Ahoj, velký draku! Proč jsi tak smutný?“ Florián byl překvapený, že ho někdo oslovil, a po chvíli přemýšlení odpověděl: „Jsem drak, a přesto se bojím tmy. Každou noc se schovávám v jeskyni, protože se bojím, že mě ve tmě něco přepadne.“ Princezna se zamyslela a odpověděla: „Neboj se, každý se někdy bojí. Můžeme spolu najít způsob, jak tvůj strach překonat!“
Eliška měla plán. Vzala Floriána za šupinatou tlapu a spolu se vydali na cestu za světlem. „Slyšela jsem, že v lese žije moudrá sova, která umí vyrobit kouzelnou lampu, jež nikdy nezhasne,“ řekla princezna s nadšením. Florián přikývl a vyrazil s ní. Cesta byla dlouhá a plná překážek – museli přeskakovat kameny, procházet hustým lesem a vyhýbat se všelijakým nástrahám. Florián se přitom stále více obával, že tma je blízko. „Co když nestihneme dojít k sově včas? Co když mě tma pohltí?“ strachoval se. Eliška ho však uklidňovala: „Draku, jsme v tom spolu. A já věřím, že najdeme cestu.“ Po několika hodinách cesty dorazili k velikému dubu, kde na ně čekala moudrá sova.
Moudrá sova, která se jmenovala Olga, přivítala princeznu a draka s pochopením. Když vyslechla Floriánův příběh, zamyšleně zamrkala svýma velikýma očima a řekla: „Strach je přirozený, ale někdy musíme najít odvahu uvnitř sebe. Dám ti kouzelnou lampu, která ti ukáže, že světlo je i uvnitř tebe.“ A tak sova vytáhla ze své dřevěné truhly malou, ale jasnou lampu. „Tato lampa ti bude svítit každou noc, ale jen tehdy, pokud budeš věřit sám sobě,“ vysvětlila. Florián lampa okamžitě uchvátila. „Děkuji, sovo!“ řekl vděčně. Ale uvnitř něj stále hlodala pochybnost – co když lampa nezabere? Co když jeho strach z tmy zůstane navždy? Nicméně se rozhodl dát tomu šanci a spolu s Eliškou se vydali zpět domů.
Když se vrátili k drakově jeskyni, slunce už začalo zapadat a noc se blížila. Florián cítil, jak se mu srdce rychle rozbušilo, ale tentokrát měl vedle sebe princeznu a kouzelnou lampu. Jakmile nastala tma, lampa se rozzářila a zalila jeskyni teplým, uklidňujícím světlem. Florián se nejprve trochu bál, ale pak si uvědomil, že světlo nepochází jen z lampy, ale i z jeho vlastního srdce. „Mám světlo v sobě,“ šeptal si pro sebe. Eliška se na něj usmála: „Vidíš? Dokázal jsi to!“ A od té noci se Florián přestal bát tmy. Každou noc rozsvítil svou kouzelnou lampu, ale už ji vlastně ani nepotřeboval. S princeznou Eliškou po boku věděl, že už žádná tma ho neohrozí. A tak spolu prožívali mnoho dalších dobrodružství, protože teď už byli oba plni odvahy.
