Chameleon Chvostík a kouzelný les
V jednom kouzelném lese žil malý chameleon jménem Chvostík. Byl to veselý chameleon, který měl rád dobrodružství, ale měl jeden zvláštní problém – neuměl měnit barvy tak, jak by správný chameleon měl. Když se ostatní chameleoni schovali v trávě, Chvostík zůstal jasně zelený. A když se chtěl ukrýt na hnědé větvi, stalo se, že jeho kůže zůstala modrá jako obloha. „Proč to nejde? Proč nejsem jako ostatní?“ ptal se často sám sebe smutně. Chvostíka trápilo, že se neumí proměnit, když chce. Ostatní zvířátka v lese ho sice povzbuzovala, ale on se pořád cítil jinak. A tak se rozhodl, že s tím něco udělá.
Jednoho dne se Chvostík vydal na procházku, aby si pročistil hlavu. Přemýšlel o tom, jak by se mohl naučit měnit barvy, když náhle narazil na zvláštní strom, který zářil jako duha. Tento kouzelný strom měl kůru pokrytou barevnými listy, které se měnily na každém kroku. Chvostík se zaujal a přiblížil se blíž. „Kdo jsi, malý chameleone?“ ozval se měkký hlas ze stromu. Chvostík se trochu vylekal, ale odpověděl: „Jmenuji se Chvostík a nemůžu měnit barvy jako ostatní chameleoni.“ Strom se zamyslel a pak jemně šuměl svými listy. „Možná bych ti mohl pomoci, ale musíš se odvážit do kouzelného lesa, kde najdeš moudrou žábu. Ona ví, co dělat.“ Chvostík se rozhodl, že zkusí své štěstí a vydá se na cestu.
Chvostík šel dlouhou cestu, až konečně dorazil do kouzelného lesa. Les byl plný barevných světel, zvuků a vůní. Z každé strany na něj pokukovaly malé bytosti, které se smály a šeptaly si mezi sebou. Uprostřed lesa, na velikém kameni, seděla moudrá žába jménem Žofka. Měla velké zlaté oči, které Chvostíka hned poznaly. „Ach, ty musíš být Chvostík, o kterém mi vyprávěl strom,“ řekla Žofka klidně. Chvostík se nervózně usmál a kývl. „Potřebuji se naučit měnit barvy, abych byl jako ostatní chameleoni,“ vysvětlil jí. Žofka se zamyslela a pak řekla: „To, co hledáš, je více než jen kouzlo. Musíš se naučit věřit sám sobě a přijmout svou jedinečnost. A pak, ať se podíváš kamkoli, budeš vědět, jakou barvu zvolit.“
Žofka nabídla Chvostíkovi, aby s ní trénoval. Ukázala mu, jak se soustředit na své okolí, jak dýchat klidně a pozorovat barvy kolem sebe. Nejprve se Chvostíkovi nedařilo – byl příliš nervózní a bál se, že to nikdy nezvládne. „Neboj se, Chvostíku, není to soutěž. Každý z nás má svůj čas,“ povzbuzovala ho Žofka. Chvostík začal trénovat každý den. Pozoroval květiny, listy a nebe, a pomalu začal cítit, jak jeho kůže reaguje. Jednoho dne, když se soustředil na měkkou zelenou trávu, jeho tělo začalo pomalu měnit barvu. „Podívej, Žofko! Já to dokázal!“ radoval se. Žofka se usmála a kývla: „Vidíš, Chvostíku, vždy jsi měl tu schopnost v sobě, jen jsi musel uvěřit.“
Když se Chvostík vracel domů, byl plný radosti a nadšení. Teď už věděl, že může měnit barvy, když se opravdu soustředí a věří si. Jakmile se vrátil do lesa, ostatní zvířátka se seběhla kolem něj. „Chvostíku, co se stalo? Ty záříš všemi barvami!“ volali. Chvostík jim vyprávěl o své cestě, o kouzelném stromu, moudré Žofce a o tom, jak se naučil věřit v sebe sama. Zvířátka byla nadšená a obdivovala jeho nové schopnosti. Chvostík se už nikdy necítil jiný nebo osamělý – věděl, že je jedinečný a že právě jeho zvláštnosti z něj dělají toho, kým je. A tak se stal Chvostík hrdým chameleonem, který už se nebál změn, a každou noc před spaním všem svým kamarádům vyprávěl o svých kouzelných dobrodružstvích.
