Za dvířky staré dřevěné skříně v pokojíčku malého domečku žil bubák jménem Bertík. Nebyl to žádný děsivý duch s ostrými zuby a řetězy, jak by si někdo mohl myslet. Ne, Bertík byl malý, huňatý a měl oči veliké jako knoflíky. Každou noc, když se v pokojíku setmělo a děti usnuly, tiše vykoukl škvírkou ve dveřích skříně a s rozzářenýma očima sledoval, jak si hrají, jak čtou pohádky nebo jak si šeptají tajemství pod peřinou. Měl svou oblíbenou holčičku – Aničku, která si vždycky brala plyšáka do náruče a před spaním šeptala: „Dobrou noc, všechno bude v pořádku.“ Bertík jí to přál z celého svého bubáčího srdce, ale zároveň cítil takový zvláštní pocit – přál si, aby někdo řekl „dobrou noc“ i jemu.
Každou noc, když ticho políbilo pokoj, Bertík cítil, jak ho něco tíží u srdce. Nebyl zlobivý bubák. Nepoťouchl nikomu peřinu ani nezvonil potají budíkem. Jen si sedl na okraj své police ve skříni a tiše si povzdechl. „Jaké to asi je… být v objetí?“ přemýšlel. Nikdy nikomu neublížil, ale všichni se ho báli jen proto, že je bubák. A tak se za dlouhá léta naučil schovávat – za kabáty, za krabice od bot, mezi zimní rukavice a šály. Jenže čím víc nocí uplynulo, tím víc ho píchalo u srdce. Toužil po něžnosti, po objetí, po tom, aby ho někdo opravdu viděl – ne jako strašidlo, ale jako kamaráda.
Jednou v noci, když vítr šeptal do oken a měsíční světlo tančilo po podlaze, Bertík se v sobě něco zlomilo. Už nemohl dál jen sedět ve stínu a čekat. „Zkusím to,“ řekl si tiše. „Možná se mě bude Anička bát. Ale možná… mě obejme.“ Byl to největší krok jeho života. Opatrně otevřel dvířka skříně a seskočil dolů. Jeho chlupaté nožky tiše cupitaly po koberci. Stál na kraji postele a koukal na Aničku, která klidně spala, objímajíc svého medvídka. „Teď, nebo nikdy,“ zamumlal Bertík a malinko natáhl ručičku. Najednou se Anička pohnula a oči jí zamrkaly. Bertík ztuhl jako plyšák.
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptala Anička a posadila se. Bertík stál nehnutě a klepal se. „Já… já jsem Bertík,“ pípl potichu, „bubák ze skříně. Ale… já nikoho neděsím, jen… já bych si přál objetí.“ V pokoji bylo tak ticho, že bylo slyšet i tikání hodin na chodbě. Anička chvilku mlčela, ale pak si ho lépe prohlédla – nebyl ani trochu strašidelný. Vypadal spíš jako plyšový kamarád s culíkatými ušima a smutným pohledem. „Ty se jen schováváš, viď?“ zeptala se. Bertík přikývl a tiše hlesl: „Protože se mě všichni bojí.“ Anička se usmála, sklonila se a potichu řekla: „Já se nebojím.“
Anička natáhla ruce a něžně Bertíka objala. A v tu chvíli se s ním stalo něco zvláštního – v očích se mu zaleskly slzy radosti a srdíčko mu tlouklo jako zvoneček. Nikdy nic tak krásného nezažil. Objetí bylo teplé, jemné a uklidňující. „Děkuju,“ šeptl, „tohle jsem si vždycky přál.“ Anička ho pevně držela a šeptala: „Každý má právo na lásku. I bubák.“ V té chvíli se kolem nich rozzářila měkká záře, jako kdyby se vesmír na chviličku pousmál. Bertík už nebyl jen bubák ze skříně – byl kamarád.
Od té noci se všechno změnilo. Bertík už nespal ve skříni. Měl svůj pelíšek vedle Aničky a každou noc ji hlídal, aby měla jen ty nejkrásnější sny. Občas si s ní povídal o věcech, kterých se bála – a pomáhal jí, aby se tolik nebála. Rodiče si mysleli, že si vymýšlí, když mluví o chlupatém kamarádovi, ale když našli vedle postele malou plyšovou stopu, jen se usmáli. Bertík už nebyl sám. Byl milovaný. A od té doby se mezi strašidly šířila nová pověst – že někdy stačí sebrat odvahu, ukázat své srdce a možná… dostanete i objetí.
