V hlubokém africkém pralese žil slon jménem Franta. Nebyl to obyčejný slon, kdepak. Franta byl snílek a dobrodruh, který rád prozkoumával každý kout pralesa. Ale jednoho dne, když se díval na noční oblohu plnou hvězd, najednou si uvědomil, že by chtěl vidět víc než jen stromy a řeku. „Co kdybych mohl letět až tam nahoru, do vesmíru?“ zamumlal si pro sebe a trochu se zasmál, protože přece jen věděl, že sloni do vesmíru nelétají. Ale ten nápad se mu tak moc zalíbil, že na něj nemohl přestat myslet. Každou noc, když se měsíc houpal nad pralesem a hvězdy zářily jako malá světýlka, si Franta představoval, jaké by to bylo stát se kosmonautem. A tak se jednoho rána rozhodl, že si splní svůj sen a najde způsob, jak se dostat do vesmíru.
Když Franta oznámil svým kamarádům svůj plán stát se kosmonautem, sloni, opice, ptáci i malé myšky se mu smáli. „Ale Franto, sloni nelétají!“ volala jedna stará opice a poplácala ho po chobotu. „A co si tam nahoře počneš? Vždyť se tam nedostaneš!“ dodala druhá. Ale Franta se jen usmál. „Já vím, že to zní bláznivě,“ odpověděl klidně, „ale já si věřím a myslím, že s trochou pomoci se mi to povede.“ Rozhodl se, že se začne připravovat, a tak si vyrobil kosmickou helmu z kokosové skořápky a velké listy mu sloužily jako křídla. Kamarádi mu pomohli najít různé další věci, které by mohl potřebovat – velkou palmovou větev jako odrazový můstek a dokonce mu postavili i malý startovací plácek. Každý večer pak trénoval, jak by se odrazil a vylétl vzhůru do nebes.
Jedné noci, kdy měsíc svítil jasněji než kdy dřív, se Franta rozhodl, že nadešel čas. Se svým výbavením se připravil na startovací plošině, zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Teď nebo nikdy!“ zakřičel a odrazil se. V ten okamžik se stal zázrak – Franta se ocitl ve vesmíru! Nevěřil vlastním očím. Všude kolem něj se třpytily hvězdy jako drobné světélka a planeta Země se pod ním krásně modře leskla. „To je nádhera,“ zašeptal si pro sebe Franta a chvíli jen tak pozoroval tu nekonečnou tichou krásu kolem. Letěl dál a dál, až se mu zdálo, že slyší jemné pískání.
Franta brzy zjistil, že to pískání patří malé hvězdě jménem Lenička, která se rozhodla, že mu bude dělat průvodce. „Ahoj, Franto,“ řekla hvězda Lenička jemným hláskem, „co tě přivádí až sem do vesmíru?“ Franta se usmál a odpověděl: „Chtěl jsem vidět svět z výšky a pochopit, jak vypadají hvězdy zblízka.“ A tak se spolu vydali na cestu kolem planet. Franta obdivoval Saturnovy prstence, zdravil se s Marsem a dokonce pozdravil i Jupiter, který na něj zamrkal svým obrovským rudým okem. Lenička mu ukazovala krásy vesmíru a Franta si uvědomil, že takovou nádheru nikdy v pralese neviděl. „Jak jsi krásná, hvězdo,“ řekl jí s úsměvem, „a díky, že jsi mým průvodcem.“
Když se Franta vrátil zpátky na Zemi, kamarádi už netrpělivě čekali a volali na něj. „Franto! Vyprávěj, jaké to bylo?“ ptaly se nadšeně opice, sloni i malí ptáčci. A tak Franta začal vyprávět. Mluvil o tom, jak letěl vesmírem, potkal hvězdu Leničku a obdivoval krásy vzdálených planet. Kamarádi seděli kolem něj s otevřenými ústy a naslouchali každému jeho slovu. „A víte, co je nejlepší?“ zeptal se Franta na závěr. „Že sny se mohou splnit, i když se zdají nemožné!“ Všichni mu nadšeně zatleskali a od té doby už věděli, že každý sen, ať je sebevíc bláznivý, stojí za to si jej alespoň zkusit splnit.
