V jednom zapomenutém koutě světa, kde se mlžný opar jemně válel mezi stromy a sluneční paprsky se třpytily jako zlatý prach, žila malá holčička jménem Anička. Byla zvědavá, odvážná a měla oči plné hvězd. Jednoho letního rána, když se zatoulala hlouběji do lesa, než kdy předtím, zahlédla něco, co jí vyrazilo dech – mezi kapradím a mechovými polštáři stál majestátní Stříbrný jednorožec. Jeho srst zářila jako měsíc v úplňku a oči měl hluboké jako studánky plné tajemství. „Neboj se, Aničko,“ promluvil jemným, melodickým hlasem. „Čekal jsem na tebe. Víš, ne každý mě může spatřit, jen ti, kteří mají v srdci odvahu a v očích čistotu.“ Anička stála s otevřenou pusou, neschopná slova. Nakonec se usmála a natáhla ruku. Jednorožec se k ní sklonil a nechal ji dotknout se svého sametového čela. V tu chvíli se svět kolem nich změnil – les se naplnil třpytivým světlem a v dálce se ozval zvuk, jako by někdo hladil struny nebeské harfy.
„Musíme se vydat na cestu, Aničko,“ pravil Stříbrný jednorožec a lehce kývl hlavou směrem k úzké stezce lemované kapkami rosy. „Na konci naší cesty leží Zrcadlové jezero. Tam se ukrývá tajemství, které může změnit celý tvůj svět.“ Anička bez váhání vykročila vedle něj. Šli spolu dlouhé hodiny, možná i dny – čas v kouzelném lese plynul jinak. Míjeli zářivé květiny, které zpívaly ukolébavky, a kolem nich tančily drobné světlušky. Jednou potkali i starého sovího mudrce, který jim dal malý smaragdový kámen se slovy: „Tento kámen ti ukáže pravdu, až ji budeš nejvíc potřebovat.“ Cesta byla plná nástrah, úzkých mostů přes divoké potoky a temných houštin, kde se ozývaly zvláštní zvuky. Ale pokaždé, když se Anička bála, stačil jediný pohled na Stříbrného jednorožce a její srdce se naplnilo klidem.
Nakonec došli k úpatí třpytivého kopce, na jehož vrcholu se lesklo Zrcadlové jezero jako obrovský kus stříbrného skla. „Před tím, než se dotkneš jeho hladiny, musíš projít zkouškou,“ řekl jednorožec vážným hlasem. Najednou se před Aničkou objevily tři brány – jedna z mlhy, druhá z ohně a třetí z temnoty. „Každá z těchto bran tě něčemu naučí,“ dodal jednorožec. Anička si olízla rty a vykročila k bráně z mlhy. Prošla hustým závojem, kde neslyšela nic než tlukot vlastního srdce, až nakonec našla odvahu důvěřovat sama sobě. V bráně z ohně čelila svému největšímu strachu – temné postavě šeptající pochybnosti. Ale Anička si připomněla soví smaragd a jeho světlo zahnalo stíny. V bráně temnoty našla své nejhlubší přání – čisté, nesobecké a plné lásky. Když se vrátila, jednorožec se usmál: „Prošla jsi, Aničko. Máš srdce, které je připravené spatřit zázrak.“
Anička klekla k okraji Zrcadlového jezera. Voda byla tak klidná, že připomínala tekuté stříbro. „Polož svou dlaň na hladinu,“ řekl jednorožec. Když Anička poslechla, jezero se rozvlnilo a odráželo obrazy z jejích snů. „Každý, kdo se podívá do Zrcadlového jezera, vidí pravdu svého srdce,“ vysvětlil jednorožec. Anička zavřela oči a zašeptala své přání. Najednou se jezero rozsvítilo a stříbrné světlo ji obklopilo jako teplý šál. „Tvé přání bylo upřímné, Aničko. Jezero ti ho splní.“ Když světlo zmizelo, Anička věděla, že něco hlubokého a kouzelného v ní zůstalo navždy.
Bylo na čase se vrátit domů. Anička seděla na hřbetu Stříbrného jednorožce a jemný vánek jí čechral vlasy. „Nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptala. „Ani já na tebe, Aničko,“ odpověděl jednorožec a pomalu zmizel mezi stromy. Když Anička dorazila domů, měla v srdci klid a světlo, které tam předtím nebylo. Od té doby se pokaždé, když zavřela oči před spaním, vracela ke Zrcadlovému jezeru a slyšela jemný hlas Stříbrného jednorožce, který jí připomínal, že kouzla existují, pokud v ně věříme.
