Kdesi za duhovým obloukem a pod sametovým nebem, kde každé přání má svůj tvar, žil sloník jménem Puntík. Ale nebyl to obyčejný slon – Puntík byl tak maličký, že by se vešel na špendlíkovou hlavičku, a ještě by mu tam zbylo místo na pohodlný spánek. Bydlel v dutince mezi dvěma kapkami rosy, odkud pozoroval svět obrovských květin, listů jako lodě a stébel trávy vysokých jako věže. Všechno okolo něj bylo tak ohromné, že i obyčejná beruška pro něj byla jako obr. Ale Puntík byl šťastný. Měl totiž něco, co ostatní ne – srdce tak velké, že když se usmál, pocítilo to celé okolí. Každé ráno pozdravil kapradiny, poprosil rosné perličky o doušek vody a pozorně naslouchal zvukům světa. „Dobré ráno, světe,“ šeptával, „dnes je den na něco krásného.“
Jednoho dne se Puntík rozhodl, že se vydá za hranice kapradinového údolí, protože slyšel, že za loukou roste Strom Všepřání, který prý splní, co srdce doopravdy touží. A tak si sbalil do šípkové slupky pár drobků pylového chleba a vydal se na cestu. Každý krok po hebkých vláknech trávy byl pro něj jako přechod přes most. Musel se skrývat před větrem, který mu hrozil, že ho odnese, a obcházet stonky, které se houpaly jako houpačky. Potkal brouka, co zpíval v rytmu padajících květů, a housenku, která mu nabídla nocleh v měkkém chomáčku chlupů. Puntík byl zdvořilý a vděčný. „Děkuji, kamaráde. I maličký sloník má velké sny,“ říkal tiše, než usnul pod listem měsíčku.
Když dorazil k okraji louky, čekalo ho překvapení – stála tam Velká Mouša, stará moudrá moucha se šátkem kolem krku, která všechno viděla a všechno slyšela. „Kam kráčíš, malý Puntíku?“ zeptala se s úsměvem, co měl pět očí. „Za Stromem Všepřání,“ odpověděl statečně sloník. Mouša zamrkala. „Ten roste jen tam, kde vítr šeptá správnou písničku. Musíš se naučit slyšet, co říká.“ A tak ho naučila poslouchat šelest listů, zpěv trávy a pohyby včelích křídel. Večer seděli spolu a mlčeli. A Puntík poprvé slyšel, jak mu vítr šeptá: „Tvé přání je blízko, když se srdce nebojí.“ Sloník tomu nerozuměl úplně, ale cítil, že právě začal chápat něco hlubokého.
Jak noc přešla v den, obloha se zamračila. Přihnala se bouře tak silná, že i stéblo se ohýbalo až k zemi. Puntík se držel kapky rosy jako záchranného kruhu. Tráva hučela, květy se skláněly a kapky bičovaly jako kamínky. V tu chvíli uslyšel slabé volání. Malá žížalka zůstala uvězněná pod větvičkou. Puntík věděl, že ji musí zachránit. I když měl nožky titěrné, rozběhl se, vší silou zatlačil a zavolal: „Drž se, já tě dostanu ven!“ Větev se pohnula, žížalka byla volná a Puntík zůstal promočený a unavený, ale spokojený. Bouře skončila, ale v srdci všech, kdo to viděli, zůstal klid. Ten nejmenší ukázal, co znamená být opravdu velký.
Zpráva o hrdinském činu se rychle rozletěla po celé louce. Brouci, motýli i květiny začali Puntíkovi říkat „Velký Puntík“. Ale on jen pokrčil oušky. „Já jsem pořád stejný. Jen jsem udělal, co jsem cítil,“ říkal. Když pak dorazil ke Stromu Všepřání, byl jiný, než si představoval. Byl to obyčejný keřík, ale měl listy, které zářily, když se jich dotklo čisté srdce. Puntík k němu přistoupil, dotkl se listu… a celá louka se na chvíli rozzářila. Keř se lehce zachvěl a řekl: „Tvé přání už dávno roste v tobě.“ Puntík pochopil – jeho přání nebylo být větší, ale být tím, kým je – se srdcem, které umí milovat a pomáhat.
A tak se Puntík vrátil zpět do své kapradinové dutinky. Ale už to nebyl jen malý sloník. Teď byl hrdinou, kterého znalo celé království fantazie. Děti ho malovaly do svých snů, motýli mu šeptali zprávy a i ty největší květiny se skláněly, když kolem nich prošel. Ale on zůstal skromný. Každý večer si lehl na špendlíkovou hlavičku a zašeptal: „Dobrou noc, světe. Jsem vděčný, že můžu být malý s velkým srdcem.“ A v tom tichu, kdy se svět ukládá ke spánku, někdy zaslechnete šepot. To Puntík vypráví příběh o tom, jak velikost není v těle – ale v srdci.
