Byla jednou jedna malinká beruška jménem Kulička. Ale nebyla to jen tak obyčejná beruška, i když na první pohled vypadala jako každá jiná – s červenými křidélky a černými tečkami. Její tečky však nebyly jen ozdobou. Každá z nich byla kouzelná. Když si někdo v noci přál něco krásného, co v srdíčku opravdu moc chtěl, Kulička mu sen splnila – a jedna její tečka zmizela. „Další splněný sen,“ zamumlala si vždy tiše a usmála se. Létala nocí jako něžný paprsek, přistávala na polštářcích dětí i na střechách starých chaloupek, kde sny spaly v tichu. A vždy, když splnila přání, křídla jí byla o tečku lehčí. Nevadilo jí to. Každý úsměv, co po sobě zanechala, byl jako světélko v jejím srdci. A tak létala dál, den po dni, noc po noci, až…
…až jednoho dne zjistila, že na svých křidélkách nemá už ani jednu černou tečku. Byla celá červená jako zapadající slunce. Přistála na sedmikrásce u potoka a dívala se na svůj odraz ve vodní hladině. „Kdo jsem?“ šeptla, ale voda jí neodpověděla. V tom okamžiku se stalo něco podivného – všechny vzpomínky na to, komu pomohla, se z její hlavičky ztratily jako pára nad hrncem. Nevěděla, proč létala, co dělala, ani proč měla tečky. Jen v srdci cítila zvláštní prázdno. „Musím zjistit, kdo jsem,“ rozhodla se a vydala se na cestu. Věděla jediné – že tam někde venku jsou lidé, kterým přinesla sny, a že jedině oni jí mohou pomoci vzpomenout si, kým je.
Létala lesem, až uviděla chlapce, jak sedí na pařezu a hovoří se srnkou. „A ty si myslíš, že dnes pršet nebude?“ smál se a srnka jemně kývla hlavičkou. Kulička přistála poblíž. „Promiň, známe se?“ zeptala se nejistě. Chlapec se usmál. „Ty jsi ta beruška! Díky tobě rozumím zvířatům. Před rokem jsem si to přál pod polštářem a ráno… jsem začal slyšet, co říkají!“ Beruška roztřásla křídla. „Já… jsem ti splnila sen?“ Chlapec přikývl a vyprávěl jí, jak díky tomu zachránil malého ježka, co se ztratil, a jak mu liška jednou poradila, kudy zpět domů. Kuličce se v hlavě mihla malá jiskřička – obraz toho, jak seděla na jeho polštáři. „Děkuju,“ zašeptala. A tu – na jejím křídle se objevila první černá tečka. „Zpátky!“ vykřikla radostí.
Letěla dál, až dorazila na okraj města. Tam žila dívka jménem Lenička, která každou noc usínala s očima upřenýma k nebi. „Měla jsem hvězdu,“ řekla Kuličce, když ji beruška navštívila. „Ty jsi mi ji dala. Malá, zlatá hvězdička mi svítila nad postýlkou a šeptala mi písničky.“ Kulička se zachvěla. „Vzpomínám si, jak jsem ji hledala – byla schovaná za měsícem!“ A skutečně – v její paměti se vynořil obraz nebe plného světel, kde si vybírala tu nejjemnější hvězdičku. Lenička vyprávěla, jak jí hvězda pomohla nebát se tmy, a jak teď sní o tom, že se jednou stane astronautkou. A s každým jejím slovem se Kulička cítila víc a víc jako ona sama. A pak – ťuk! – na jejím křídle se zjevila další černá tečka.
Poslední cesta vedla do malé vesničky, kde v zahrádce pod jabloní seděla stará paní a zpívala si píseň o rozkvetlé louce. „To jsi ty,“ řekla, když spatřila berušku. „Pamatuju si tě. Měla jsem sen, že znovu běžím bosá po louce, jako když mi bylo pět. A tys mi ten sen přinesla. Díky tobě jsem si vzpomněla, co to znamená být šťastná.“ Kulička se tiše posadila na květ pampelišky a poslouchala. V mysli jí začaly tichounce znít tóny písně, kterou kdysi zpívala právě téhle babičce do snu. Z očí jí skanula drobná kapička rosy – ale tentokrát to nebyla slza smutku, nýbrž radosti. „Děkuju,“ zašeptala stará paní. A třetí tečka byla zpět.
Kulička se vrátila k potoku, kde to všechno začalo. Když se podívala na svůj odraz, už nebyla jen červená – na křidélkách měla zpátky tři tečky. A pak… se začaly objevovat i ty ostatní. Jedna po druhé, jakoby se její vzpomínky vracely samy. Každý sen, každý úsměv, každý šepot pod polštářem – to všechno se vrátilo. „To jsem já,“ usmála se. „Beruška, která nosí sny.“ Od té doby létá znovu nocí a přináší sny všem, kteří v něco doufají. A když ráno najdeš na parapetu červenou berušku s černými tečkami… možná ti právě splnila tvé přání. A když se podíváš pořádně – třeba na jedné z teček uvidíš i kousek svého snu.
