Bobří dobrodružství u řeky
Když sluníčko ráno vyšlo nad zelenými vršky lesa, u břehů klidné řeky se probudila bobří rodinka. Tatínek Bobr, maminka Bobrová a jejich malý syn Bertík se protáhli a vydali se k vodě. Maminka Bobrová pečlivě kontrolovala, jestli je všechno v pořádku, zatímco tatínek Bobr hlasitě říkal: „Tak děti, dnes máme před sebou důležitý den. Musíme postavit novou hráz, aby naše řeka zůstala krásně klidná.“ Bertík si nadšeně poskočil a zamával svým širokým ocasem. Byla to jeho první velká úloha, které se chtěl zúčastnit, a hrdost se mu zračila ve všech koutech jeho malého, kulatého obličeje.
Maminka Bobrová zavolala Bertíka k sobě a pověděla mu: „Bertíku, dnes se musíš poprvé zapojit do stavby hráze. Musíš přinést několik větví, které budou pevné a silné.“ Bertík se na ni vážně podíval a kývl. Vydal se podél břehu řeky a hledal ty nejlepší větve. Cestou narazil na starou vrbu, která měla větve plné listí a vůni lesa. „To je přesně to, co potřebujeme!“ řekl si Bertík a začal je opatrně odlamovat. Když už měl hromadu větví, vrátil se zpátky ke svým rodičům. Tatínek Bobr se na něj usmál a prohlásil: „To jsou nádherné větve, Bertíku! Jsem na tebe moc pyšný.“ Bertík se zaculil a cítil, že už není jen malým bobříkem, ale opravdovým pomocníkem.
Celá bobří rodinka se pustila do práce. Tatínek Bobr určoval, kam mají umístit jednotlivé větve, maminka Bobrová pečlivě vršila klacíky na sebe, a Bertík nosil materiál. Ale najednou přišel problém! Silný vítr zvedl hladinu řeky a proud začal unášet část jejich nově postavené hráze. Bertík vykřikl: „Tatínku, něco musíme udělat, voda bere naši práci pryč!“ Tatínek Bobr se nerozčiloval, jen klidně řekl: „Neboj se, Bertíku. Musíme spolupracovat. Přines rychle pár velkých kamenů, abychom hráz upevnili.“ Bertík pospíchal zpět k břehu, zvedal velké kameny a pokládal je na místo, dokud hráz nebyla opět pevná. V tu chvíli cítil, jaké to je být důležitou součástí rodiny, která se o sebe vzájemně stará.
Během stavby hráze k nim přišla zvědavá srnka. „Co to tu děláte?“ zeptala se plachým hlasem. Bertík se na ni usmál a odpověděl: „Stavíme hráz, abychom měli klidnou řeku. Chceš nám pomoct?“ Srnka se zasmála: „No, nemám tak silné zuby jako vy, ale mohu přinést pár květin, které ozdobí váš nový domov.“ A tak se k nim přidala i srnka a nosila pestrobarevné květy, které dodávaly hrázi krásu. Později se přidal i malý zajíček, který pomáhal utěsnit mezery mezi větvemi. Všichni pracovali společně, a tak vznikla nejen pevná hráz, ale i nové přátelství mezi bobry a lesními zvířátky. Bertík byl šťastný, že potkal nové kamarády, a povídal si s nimi celé odpoledne.
Když večer přišel, slunce začalo klesat za obzor a obloha se zbarvila do oranžova a růžova. Hráz byla konečně hotová. Bobří rodinka se usadila u řeky a dívala se, jak klidná voda protéká jejich krásným dílem. „Dobrá práce, Bertíku,“ řekla maminka Bobrová a jemně pohladila svého synka po hlavě. Bertík si spokojeně povzdechl a odpověděl: „Dnes to bylo úžasné, mami. Postavili jsme hráz a ještě jsme potkali nové kamarády.“ Tatínek Bobr se usmál a dodal: „Přesně tak, synku. Práce je vždy snadnější, když ji děláme společně a pomáháme si.“ A tak se všichni schoulili pod hustým listím, poslouchali tichý šum řeky a užívali si teplo a klid svého nového domova, zatímco noc pomalu přebírala vládu nad lesem.
