Gepard a hodiny větru

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, v srdci africké savany, žil jeden zvědavý a velmi rychlý gepard jménem Damián. Damián byl známý svým neuvěřitelným během, kterým předčil všechny ostatní tvory v okolí. Každý den prozkoumával nová území a poznával svět kolem sebe. Jednoho teplého odpoledne, když slunce malovalo dlouhé stíny za akáciemi, Damián narazil na něco opravdu zvláštního. Mezi vysokými trsy trávy, přímo u paty velkého baobabu, spatřil staré hodiny. Byly velké a na první pohled z jiného světa. Na ciferníku měly místo čísel veselá zvířátka a místo ručiček se po nich lehce, jako by tančili ve větru, proháněli malí ptáčci. Damián se k nim přiblížil a zaslechl tiché tikání, které se zvláštně měnilo s každým závanem větru.

Damiánovi zvědavost nedala a rozhodl se hodiny vyzkoušet. Opatrně je obtočil tlapkou a v ten moment pocítil, jak se svět kolem něj proměňuje. Vítr kolem něj zesílil a najednou měl pocit, že pokud chce, může běžet mnohem rychleji než kdykoliv předtím, a nejen po zemi, ale také po samotné obloze. „To je ale kouzlo!“ vykřikl nadšeně Damián a bez váhání se rozhodl tuto nově objevenou sílu vyzkoušet. S prvními kroky cítil, jak se mu tlapky samy zvedají od země a najednou se ocitl nad stromy, jejichž koruny se mu teď zdály jako zelená moře. Nikdy se necítil tak svobodný a lehký.

Přes celé nebe uháněl Damián s větrem o závod, přeskakoval mraky jako nadýchané polštáře a sledoval z výšky zvířata, která na něj hleděla s úžasem. Během své rychlé cesty zamával stádu slonů a poslal polibky žirafám, které natahovaly své dlouhé krky jen aby se na něj mohly lépe podívat. „Podívejte na Damiána!“ vykřikoval majestátný lev králem savany. I ptačí zpěvy utichly, jak se různorodé zobáky ptáků přemýšlely, kdo může být tak rychlejší než oni. Damián mohl cítit, jak je obloha nekonečná a plná možností.

Ale kouzlo nebylo jen o zábavě. Jak večer zahalil savanu do svých tichých stínů, Damián si uvědomil, že vítr je také pravítkem času. Sledoval, jak sluníčko zapadá, jak se barví oranžovým až fialovým světlem a jak jeho síla s klidnějším větrem slábne. „Cítím, že hodiny mě říkají, kdy se vrátit,“ pomyslel si Damián a s lehkostí začal svou cestu zpět na zem, jen už pomalejším tempem. Chtěl se vrátit k hodinám, než ztratí svou magickou moc, a ochotně objevoval tajemství, které skrývají.

Když se Damián vrátil zpět k baobabu, kouzelné hodiny byly stále na svém místě, ale zdálo se, že teď, když se větříky uklidnily, tikaly velmi pomalu. „Byla to cesta jako sen, a teď je časodpočinout si,“ řekl si gepard polohlasně, než se pohodlně usadil ve stínu stromu. Uvědomil si, jak cenné je nejen běžet rychle, ale také občas odpočívat a vychutnávat si krásu světa kolem sebe. Zvířata v savaně se ukládala ke spánku a Damián se díval na nebe, které teď vyprávělo příběhy za pomoci tisíce hvězd.

A tak končí příběh o rychlém gepardovi Damiánovi a jeho kouzelných hodinách. Přestože dny běžely dál a větříky se měnily, hodiny zůstaly pod baobabem. Damián věděl, že pokud je kdykoliv potřebuje, může se k nim vrátit a znovu zažít ten pocit letého běhu po obloze. Ale naučil se také, že síla je v něm samém, ať už běží po pevné zemi nebo sní o obloze. Vždy totiž dokázal najít radost a svobodu ve svém velkém srdci a ochotě objevovat svět s otevřenýma očima a rychlými tlapami. Večer ukolébával savanu ke spánku svým příběhem vánku a stál tu jako strážce tajemství i přátelství, které se nese na křídlech větru.