Koza a obláčková trampolína

Jednoho slunečného odpoledne, když déšť přestal a duha se objevila na obzoru, se malá koza jménem Rozárka rozhodla, že vyrazí na průzkum světla. Držela v oblibě obdivovat měnící se tvary mraků, které se jako obrovské šlehačkové obláčky líně vznášely nad horskými hřebeny. Avšak toho dne cítila zvláštní vábení, jakoby ji mraky samy zvaly k sobě. „Pojď si s námi pohrát, Rozárko!“ šeptaly z dálky, nebo snad to bylo její vlastní fantazie, která jí vnukla tuto myšlenku? Rozárka nakonec neodolala a rozhodla se, že se pokusí dostat co nejblíže k nim.

Po několika chvílích usilovného skákání přes kameny a kmeny stromů, dorazila na širokou louku, kde zjistila, že jeden z mraků klesl nezvykle nízko. Byl na dosah, jako by jen čekal na její návštěvu. Rozárka se nenechala pobízet, napjala svaly jako pružina a vyskočila k němu. Co se stalo dál, ji překvapilo! Místo aby spadla zpět na zem, zjistila, že se pohupuje na hebké ploše mraku, který byl překvapivě pevný a pružný jako trampolína. „Hele, co to děláš?,” zavolal na ni zvědavý skřítek, sedící na okraji mraku, jehož jméno bylo Větřík. „Skáču,“ zasmála se Rozárka, nadšená ze svého nového objevu. Skřítek jí s úsměvem ukázal, jak odtažité to, co se zdálo jako obyčejný mrak, může být.

Rozárka se rozběhla po mraku a s radostným výskokem se odrazila od jeho pružné plochy, přelétajíce k dalším blízkým mrakům. S každým novým skokem se jí otevíral nový pohled. Jeden mrak byl měkčí než peříčko, druhý voněl jako čerstvě posečená louka po dešti. Mnohem zajímavější však bylo, co se skrývalo nad nimi. Jakmile dosáhla jednoho z vyšších mraků, zůstala stát s otevřenou pusou. Tam, mezi bílými obláčky, se rozkládalo podivuhodné létající město s domy, které zářily duhovými barvami. „Vítej, Rozárko!“ zvolaly děti z nebeského města, mávající jí z oken. Byly to nevšední děti, s křídly a korunami z pavučin.

Každé z těch létajících měst mělo svá tajemství a Rozárka byla příliš zvědavá, než aby je neobjevila. Zvědavým pohledem navštívila mrakové tržiště, kde se prodávaly jedinečné předměty, jako jsou poslední paprsky slunce zachycené v lahvi, či prach z rozpadlých hvězd, jimiž místní děti hrály nebeský fotbal. Moudrý starší kozel jménem Orion, který Rozárku zahleděl, ji vzal za ruce a povídal jí o dávných dobách, kdy se země a nebe prolínaly více než dnes. Společně pozorovali, jak se z měkkých copánků mraků lítají nad jejich hlavami barevné draci, stejně prchaví jako sen.

Když se Rozárka po čase unavila, usoudila, že je čas se vrátit domů. Byla plná nevšedních zážitků a objevů, které jí tento den přinesl. Když se loučila s novými přáteli, slíbili jí, že mraky budou vždy připravené, kdykoli bude chtít přijít na návštěvu. Rozárka se pomalým seskokem snášela nazpět k zemi, a její srdce bylo lehčí než kdy dřív. Když se ocitla opět na své louce, v nočním nebi už zažíhala stříbrná hvězda. „Takový den se nezapomíná,“ pomyslela si tiše pro sebe a usmála se na důkaz všeho, co zažila.

Později večer, když si Rozárka lehla na svou louku a pozorovala pastorální pohyby hvězd na nebi, představovala si, jaké nové příběhy a dobrodružství ji čekají v zítřejším dni. Věděla, že s každým rozbřeskem přijde nová možnost prozkoumat to, co je nad a za obzorem, a že uprostřed zvláštních a náhodných událostí vždy nalezne cestu k rodině a domovu. Tak usnula a ve snění pokračovala v cestách po obloze, kde směleji než kdy jindy skákala z jednoho mraku na druhý, ve světě, kde je možné naprosto cokoli.