Želvička a písečná píseň

V jedné vzdálené zemi, na pokraji nekonečné pouště, žila malá želvička jménem Tilly. Tilly byla velmi zvědavá a rád objevovala nové věci. Každý večer, jako předzvěst chladného nočního vzduchu, naslouchala zvukům, které poušť vykouzlila pod zářícím měsícem. Jeden večer, zatímco ležela v písečné duně v závětří třpytivých hvězd, zaslechla melodii, kterou nikdy předtím neslyšela. Byl to jemný šepot, který mírně houpal kolem ní jako vánkový tanec. „Co je to za zvuk?“ zamumlala Tilly tiše sama pro sebe, její malá očka se rozšířila zvědavostí. Byla to píseň písku, jak se proplétal s větrem a zpíval pod hvězdami. Tilly věděla, že musí zjistit, odkud ta tajuplná melodie přichází.

A tak se Tilly rozhodla, že bude následovat píseň, která ji volala. Cestovala podél dun, kličkovala mezi keříky tamaryšku a vystupovala na vrcholky písečných kopců, odkud se snažila slyšet melodii co nejlépe. S každým krokem, který udělala, byl zvuk jasnější a krásnější. Písek ji příjemně lechtal po krunýři a noční vánek ji chladil tlapky. Jak pokračovala ve své cestě, všimla si, že píseň je nejen jemná, ale začíná být také stále hlasitější, jako by ji vedla. Byla to cesta plná objevů a Tilly se cítila nadšeně, jako nikdy předtím. „Pojď dál, malá želvičko,“ zašuštěl písek pod jejím tělem a Tilly pocítila, že jí slabě odpovědělo.

Nakonec, po dlouhém putování, narazila Tilly na něco, co ji zcela ohromilo. Byl to nádherný pohled, který její malé želvi čí srdíčko naplnil úžasem. Objevila skrytou oázu, ukrytou mezi dunami, jako tajemství, které čekalo, až bude objeveno. Uprostřed pouště, uprostřed ničeho, byla tato zelená zahrada plná palem, jemně šplouchajícího vodního jezírka a květů, které voněly sladce jako samo nebe. Tilly nemohla uvěřit svým očím. „Ach, to je tak nádherné!“ vydechla a užasle se rozhlížela kolem dokola.

Ale nejúžasnější na celé oáze nebyla voda ani kvetoucí rostliny. Byly to noční víly, které tančily ve svitu měsíce. Malé, třpytivé bytosti plné radosti a světla, skákaly a vířily ve víru nádherné písně, kterou Tilly poslouchela celou svou cestu. Když si víly všimly Tilly, zastavily se v tanci a přistoupily k ní s úsměvy na tvářích. „Vítej, milá Tilly,“ řekla jedna z nich, její hlas zněl jako jemný cinkot zvonku. „Jsme rády, že jsi nás našla. Chtěly bychom tě pozvat, abys s námi sdílela tuto kouzelnou noc.“

Tilly byla poctěna nabídkou od víl a překypovala radostí. A tak ten večer, poprvé ve svém životě, tančila želvička Tilly pod hvězdným nebem, zatímco kolem ní vířily víly a píseň noci stále zněla. Bylo to, jako by čas přestal existovat a veškeré starosti světa odpluly kamsi do dálky. V ten moment byla Tilly nejšťastnější želvičkou na světě. „To je ta nejkrásnější noc mého života,“ řekla Tilly šťastně a byla plná vděčnosti za to, co zažila.

Když se nad obzorem začal objevovat první náznak úsvitu, víly se začaly pomalu vytrácet, ale dávku krásy a kouzla zanechaly ve svých stopách. Píseň utichla a Tilly věděla, že je čas vrátit se domů. Ale i když opouštěla oázu, věděla, že ji ve svém srdci ponesla navždy. „Bylo to jako sen,“ pomyslela si Tilly, když se vydala zpět na svou známou cestu, ale nyní obohacena o nové přátelství a kouzelný zážitek. A tak se malá želvička Tilly vrátila domů, ale s vědomím, že v hloubi pouště leží místo, kde písek zpívá a kde tančí víly pod hvězdami. A pokaždé, když znovu zaslechla píseň písku, věděla, že má přátele, kteří tančí někde daleko v zářícím měsíčním svitu.