Tapír a pralesní duha

Tapír Hugo byl zvláštní tapír. Zatímco ostatní tapíři si užívali poklidného života v pralese, Hugo snil o něčem víc. Zajímal se o tajemství světa kolem sebe, ale nejvíce ho fascinovala duha. Jednoho dne, když se na obloze po dešti objevila nádherná a zářivá duha, rozhodl se Hugo, že je načase splnit si svůj sen – najít konec té duhy a zjistit, co ho tam čeká. S tím rozhodnutím se vydal na dobrodružnou cestu, která ho měla zavést hluboko do neprobádaných částí pralesa.

Jakmile vyrazil, narazil na starého papouška Pepíka, který se zrovna usadil na větvi nad Hugovou stezkou. Papoušek, který už zažil mnohé, se na něj zadíval zvědavým pohledem. „Tapíre Hugo, kam to máš namířeno?“ zakrákoral. Hugo se mu svěřil se svým snem a papoušek, místo aby ho zrazoval, se k němu připojil. „Konec duhy? To je fascinující! Připojím se k tobě, alespoň tě nebudou cesty pralesem samotné.“ A tak Hugo pokračoval dál, teď však s veselým společníkem po boku, který mu zpíval své příběhy z dalekých zemí.

Na své cestě procházeli hustými lesy, potoky i malebnými mýtinami, až se jednoho dne dostali k veliké řece. Tam potkali želvu Lízu, která si na břehu řeky vyhřívala svůj krunýř. Často zahlédla Huga ve svých cestách podél řeky, ale tentokrát se zdál jiný, plný odhodlání a touhy. „Kam vede tvá cesta, Hugo?“ zeptala se moudře, zatímco natahovala krk, aby lépe viděla. Hugo jí vyprávěl o duze a Líza, inspirovaná příběhem, se rozhodla přidat ke skupině. „Pojďme, můžeme přece společně plout po řece, alespoň snadno překonáme část cesty,“ navrhla a všichni se radovali z nového člena výpravy.

Společně tedy pokračovali dál. Duhový most se táhl nad nimi a narazili na další překážky, jako byla strmá údolí a husté houštiny, ale vždy našli způsob, jak je překonat společně. Každý z nich přinesl do skupiny něco výjimečného: Hugo odvahu, Pepík radost a Líza moudrost. Jednoho dne dorazili na kraj pralesa, kde je přivítal stařičký jaguár jménem Rafael. „Tak, tohle vypadá jako zajímavá parta,“ řekl s úsměvem v hlase a očima plnými zkušeností. „Co vás sem přivádí?“ Když se dozvěděl o jejich hledání konce duhy, Rafael se zatvářil zamyšleně. „Já vím, kam jít dál, ale to místo není pro osamělce. Tento prales chrání své poklady,“ varoval.

Se zkušenostmi jaguára Rafaela se jim podařilo objevovat nové části džungle, o kterých ani netušili, že existují. Vzájemně si pomáhali překonávat všechny překážky, které se stavily do cesty, a začali si uvědomovat, že jejich cesta už dávno není jen o hledání konce duhy, ale o přátelství a důvěře, kterou si mezi sebou vybudovali. „Myslíte, že ten konec duhy opravdu najdeme?“ zeptal se jednoho dne Hugo. Rafael odpověděl s moudrým úsměvem: „Možná je to cesta, kde naučíš se dívat srdcem. Konec duhy je možná tam, kde skončí dech přírody, ale dokonce i tam mnoho pokladů nenajdeš očima, ale láskou přátelství.“

Po mnoha dobrodružstvích dorazili na okraj pralesa, kde na ně čekalo poslední překvapení. Duha v dálce ještě stále zářila a zdálo se, jako by se její konec odrážel na hladině krystalického jezera. Avšak když přišli blíž, zjistili, že ten konec není hmatatelný, ale byl to pocit, který si nesli v srdcích. Uvědomili si, že cestou našli něco mnohem cennějšího – společné zážitky a přátelství, které jejich životy obohatí na celý život. Jak slunce pomalu zapadalo za obzorem, naposledy se jako skupina podívali na duhové barvy, které se pomalu vytrácely. Papoušek Pepík se zachvěl radostným křikem: „Hanky, našli jsme duhu, ale především sami sebe.“ A s tím usnuli pod hvězdnou oblohou, bohatší než kdy dřív.